Středočeský hejtman svými slovy o Hitlerovi zahrál do noty sedlině české společnosti
Čím hlubší ekonomická krize, tím větší nebezpečí, že naštvaná veřejnost pustí k moci nějakou extremistickou sílu. To je banální konstatování. Že u nás nastává nebývalý ekonomický pokles, to je taky evidentní. Ale na to, že jeho sociální dopady se ještě nestačily projevit, se u nás dostal nacismus ke slovu dost rychle.
To, co středočeský hejtman David Rath předvedl v rozhovoru pro sobotní LN, se totiž vymykalo obvyklému nejapnému žertování s nacistickými rekvizitami. Při něm přicházejí ke slovu násilné, gangsterské, „zakázané“ rysy nacismu. Rath udělal něco úplně opačného: pokusil se Hitlera normalizovat. Ne že by ho schvaloval se vším všudy, ale tvrdí, že na Hitlerovy metody řešení ekonomické krize je třeba se podívat, neboť byly úspěšné. Tento jakoby odvážně objektivní, ideologických brýlí zbavený pohled jistě udělá na nejednoho českého mudrlanta dojem.
Úspěch, který stál na vodě Ve skutečnosti jde jen o tah vypůjčený od zemřelého Jörga Haidera, na němž je pikantní hlavně to, že Haider aspoň na rozdíl od Ratha pocházel z nacistické rodiny. Dodnes zůstává předmětem odborné diskuse, do jaké míry keynesiánská politika fiskální stimulace ekonomiky, veřejných prací apod. „vyřešila“ krizi. Ve skutečnosti ji asi jen mírnila a úspěch tehdejších vůdců spočíval spíš v tom, pokud se jim podařilo vyvolat ve veřejnosti pocit jistoty, že má někdo otěže ekonomiky v rukou a společnost se neřítí dolů volným pádem. V USA byla ještě na začátku druhé světové války nezaměstnanost 15 procent.
Taky Hitler snížil nezaměstnanost mezi léty 1933 a 1936 ze 36 procent nikoli na nulu, jak se traduje, ale na 14 procent – a to je to číslo uměle sníženo o muže naverbované do armády, ženy, které opustily pracovní trh, a Židy a nepřátele režimu vyhozené z práce.
Reálné mzdy ovšem zůstaly na úrovni roku 1932, zatímco životní náklady stouply oficiálně o pět procent, ale ve skutečnosti mnohem víc. Zároveň už od roku 1935 nastává nedostatek potravin.
„Pokud bude situace takto pokračovat, pak po lednu 1936 budeme moci žít pouze z ruky do úst,“ napsal v říjnu 1935 ve zprávě pro Hitlera komisař pro ceny Carl Goerdeler. Investiční programy byly financovány neudržitelným vnitřním zadlužením. Nezbytné bylo omezení zahraničního obchodu a role peněz v něm, omezení fungování kapitálového trhu, omezení držení valut a cestování obdobné situaci u nás za komunismu a řada dalších restrikcí. Celý Hitlerův hospodářský úspěch stál na vodě a dobyvačná válka byla jediným řešením jeho ekonomických problémů. Zachránit z Hitlera to dobré nejde. Násilí a válku si od jeho ekonomických metod nelze odmyslet. Říci, že Hitler byl sice gauner, ale s hospodářskou krizí si věděl rady, je stejně nesmyslné jako říct, že Hitler byl sice gauner, ale vyřešil židovskou otázku.
Nejvýmluvnější Rathovo přeřeknutí je, že Hitler „s tím vyhrál volby“. Je to podobný ahistorismus, jako když dřív občas nějakému komunistickému lektorovi ujelo: „Už soudruh Hitler...“ Ve skutečnosti Hitler samozřejmě po volbách v březnu 1933 už nikdy žádné další nedovolil. Rath tím zřejmě chtěl přeložit do jazyka srozumitelného jeho posluchačům, že Hitlerova politika byla po jistou dobu populární. A že je legitimní chtít se z ní poučit, protože co je špatného na tom, chtít vyhrát volby?
Všemocný. Všeřešící. Stát Rath bude tvrdit, že šlo o zjednodušení. Ale příznačné je, jakým směrem se toto zjednodušení (neměli bychom říkat spíš idealizace?) ubírá. Pro Rathovy účely nemají žádnou přitažlivost demokratické ctnosti a ideály. Žádná oslava lidské vynalézavosti, výdrže a vzájemnosti. Individualita neboduje. To, co láká, je stát – všemocný a všeřešící. „Snížení výdajů znamená, že vláda dává lidem méně práce,“ říká Rath, jako by lidi byli inertní masa, která má možnost se krmit jen z jediného, vládního koryta, a liberální ekonomové jsou pro něj stejné „změklé mozky“ jako pro nacisty a komunisty.
Je to radikální odvrat od veškerého poučení, který si vzala z druhé světové války kulturní Evropa. Nejlépe to lze pozorovat na poválečném Německu: má stát natolik silný a akceschopný, aby zahnalo strašáka výmarské nestability, ale zároveň si zakládá na vyváženosti a rozptýlení moci: lpí na své federální struktuře, má jako první v Evropě silný ústavní soud. Je založeno na primátu individuálních práv a řádu, ne moci. Jeho ekonomickým referenčním bodem je Ludwig Erhard, ne Hjalmar Schacht. Kultura pěstuje „měkké“ ctnosti v kontrastu k „tvrdým“ prušáckým (Adenauer už před válkou v soukromí opovržlivě říkal, že za Labem začíná Rusko).
Rath tohle všechno odhazuje. Ví, že tady přežívá dostatečně početná patologická sedlina, pro kterou tato poučená cesta bude vždy příliš náročná a neatraktivní. Jsou to lidi, kterým ke spokojenosti a poslušnosti stačí, když se jim, slovy Reinharda Heydricha, dá nažrat.
***
Ve skutečnosti jde jen o tah vypůjčený od zemřelého Jörga Haidera, na němž je pikantní hlavně to, že Haider aspoň na rozdíl od Ratha pocházel z nacistické rodiny
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
