Vzpomínám na rozhovor z neveselého začátku osmdesátých let, kdy naplno řádila estébácká akce Asanace a my jsme věděli, že se řada našich blízkých přátel chystá k emigraci a že je nejspíš už nikdy neuvidíme. Bylo nám to samozřejmě líto, ale Olga Havlová prohlásila: „To není nic strašného. Lidi přece taky umírají, což je horší, ale pro mě nikdo tak úplně neumírá: to, co jsme s tím člověkem zažili, to, co jsme si s ním pověděli, s námi zůstává navždy, ten člověk s námi jistým způsobem žije dál.“ Byla to moudrá slova a o málokom platí tolik jako o Andreji Stankovičovi, kterému by dnes, kdyby žil, bylo sedmdesát let. Nikolaj, jak mu říkali přátelé i známí, však bohužel 12. července 2001 zemřel.
Nevinnost Jeho rodina pocházela z Prešova a smísila se v ní slovenská, maďarská, ukrajinská, židovská a kdovíjaká další krev – Nikolaj to občas s potěšením vypočítával, ale nikdy jsem z jeho četných předků moc chytrá nebyla, tak to nebudu zkoušet zopakovat. Rodina se nedlouho po válce přestěhovala do Čech, do Valdic u Jičína, a Nikolaj říkával, že vyrůstal „ve stínu lípy“ (z Jičína vedlo do Valdic nádherné lipové stromořadí – kdepak je mu dnes konec?) a zároveň „ve stínu kriminálu“. Co z toho mohlo vzniknout? Vznikl – nejspíš přirozeně – básník a zarputilý obhájce svobody.
Studoval na filozofické fakultě v Praze knihovnictví a vědecké informace a studoval opravdu dlouho, trochu liknavě. Sám to obvykle komentoval tím, že s liknavostí nikdy nepochodil špatně. Soudíc podle výsledku, měl pravdu: jeho diplomová práce o katolickém vydavateli Josefu Florianovi ze Staré Říše měla i s bibliografií zhruba devět set stránek a posléze vyšla za normalizace jak v samizdatu, tak v exilu, a po listopadu 1989 i v nakladatelství Triáda.
V šedesátých letech, kdy se poměry v kultuře i ve společnosti uvolnily, dělal to, co by patrně byl dělal zbytek života, kdyby mu to bylo dopřáno: psal básně a filmové kritiky, pracoval v redakci nemarxistického časopisu Tvář a hojně se stýkal s mnoha přáteli. Pak ale přijely tanky, a třebaže se Nikolajovi podařilo dokončit studia, nemohl si najít práci, která by odpovídala jeho možnostem. Místo toho pracoval u hydrologického průzkumu („měřil vodu“), „tahal kurva drát“ (nikdy se mi nepodařilo zjistit, co to vlastně bylo za práci) a dělal domovníka – tedy myl schody a zejména v zimě s velkým sebezapřením odklízel sníh z chodníků. Co si myslet o režimu, který intelektuála Stankovičova formátu poslal mýt schody, je celkem jasné.
Ptala jsem se Nikolaje někdy v devadesátých letech, zda si myslel, že se dočká konce komunismu.
„Nemyslel,“ odpověděl.
„Vždycky jsem byl naprosto přesvědčen, že ten režim jednou musí skončit, ale jestli se toho dožiju nebo dožijeme, to vůbec nebylo jisté.“ Zkušenost Při fyzické práci měl, jak říkal, aspoň čas něco dělat. Psal nesmírně inteligentní a vtipné makarónské básně, psal filmové kritiky, v nichž se neostýchal (a hlavně nebál) nazývat věci pravými jmény. Jakákoli poplatnost a módnost pro něj byla nepřijatelná, byl intelektuálně naprosto poctivý, ačkoliv věděl, že si tím nadělá hory nepřátel, což se také stalo. Že je někdo slavný a uznávaný? To ještě nic neznamená: důležité je dílo, důležité je, jestli nepředstírá, neopakuje klišé a nelže. A tak se jeho uznání mnoha všeobecně vychvalovaným filmům nedostalo – příkladem mohou být Všichni dobří rodáci. Jako filmový kritik „selhával“ jen v jediném: nechtělo se mu kritizovat filmy lidí, které měl rád, ale jejichž práci pokládal za nepodařenou. „Najde se přece dost jiných, kteří to strhají, proč ještě já?“ ptal se řečnicky.
Za normalizace se ovšem nezabýval jen psaním. Byl signatářem Charty 77, vstoupil do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných ve chvíli, kdy estébáci zatkli a uvěznili deset jeho do té doby nejaktivnějších členů. Dlouhá léta pracoval v ediční komisi VONS a pravidelně dělal věc tak nevděčnou, jako bylo sepisování souhrnných sdělení, v nichž VONS vydával počet ze všech případů, jimiž se zabýval. Přijal to jako přirozený úkol: „Kdo by to měl dělat jinej než knihovník?“
V mírně i nemírně recesistické Svépomocné knihovně Hrobka vládlo díky Nikolajovi a jeho ženě Olince hodně tolerantní ovzduší: nikdo neměřil, kdo je víc či míň chytrý, nikdo se nesnažil zabránit tomu, aby na hrobková setkání přicházeli a přijížděli i lidé, kteří se tuze rádi hádali a kalili atmosféru – byli jsme na jedné lodi a neměli jsme si co moc vybírat. Stankovičovi soudili, že když takové lidi snese dobrý Pánbůh na svém světě, neměli bychom se nad nimi ofrňovat ani my.
Dohra A nezměnilo se to ani po listopadu 1989. Nikolaj sice přestal „měřit vodu“ a vrátil se ze svých dočasných maringotek natrvalo do Prahy, dokonce povýšil na Hrad, kde dělal knihovníka, ale básně a filmové recenze psal dál. A dál tak, že ho mnozí populární filmaři svorně nenáviděli. Jeho pozornost vždycky přitahovaly „okrajové“ osobnosti a díla: poctivost a opravdovost jednotlivců, kteří se nemohli stát všeobecně obdivovanými stálicemi na českém filmovém nebi, ale jejichž díla mají nezpochybnitelnou hodnotu. Založil a udílel dokonce sám za sebe Cenu samozvanců, kterou dostávaly filmy, jež většinoví kritici pomíjejí. Tato cena ostatně existuje dodnes, udílí ji dál skupina Nikolajových přátel a ctitelů – hle, potvrzení Olžiných slov.
Jakýmsi zázrakem, které se s prodlužujícím se odstupem od listopadu 1989 stávají stále řidčeji, byl jmenován do Státního fondu české kinematografie, přestože za sebou neměl mocnou partaj ani neméně mocnou filmovou lobby. Patřil tam ovšem jako málokdo, filmu opravdu rozuměl a o jeho přesném úsudku, intelektuální poctivosti a neúplatnosti nemohl pochybovat nikdo. Světa českého filmu (ale nejen toho) se také týkala jedna z jeho výstižných maxim: „Paraziti jsou přesvědčeni, že jim právem náležejí všechny peníze na světě.“ Řekl to v rozhovoru, který se jmenoval Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce – a to by mělo být
krédem každého kritika, nejen filmového.
***
Byl signatářem Charty 77, vstoupil do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných ve chvíli, kdy estébáci zatkli a uvěznili deset jeho do té doby nejaktivnějších členů
Co si myslet o režimu, který intelektuála Stankovičova formátu poslal mýt schody, je celkem jasné
O autorovi| PETRUŠKA ŠUSTROVÁ komentátorka LN
