130 let

Cesta z nitra labyrintu

Česko

V pražské městské knihovně je k vidění první skutečná retrospektiva malíře Václava Boštíka

Výtvarný pátek - Boštíkovy kosmologické vize, dívčí deníčky ve Smečkách a nesmrtelný Hokusai

Monografická retrospektiva malíře Václava Boštíka (1913-2005), která probíhá v Galerii hl. města Prahy do 9. ledna 2011, je svědectvím o jedné důsledné i vyhraněné české umělecké cestě 20. stoletím a současně jakousi epifanií - setkáním metafyzického světla přítomného v Boštíkových obrazech a pastelech s tichým světlem podzimního dne, které do galerijní prostory cedí střešní okna.

Nemohu na začátku nevzpomenout na Boštíkovu soubornou výstavu, která se konala v Praze na jaře 1989 pod kurátorskou péčí Karla Srpa (stejně jako tato výstava). Působila na venkovského studenta v té perestrojkové komedii dokapávajícího socialismu jako zjevení. Na školách se ještě zkoušelo z marx-leninismu a na Staroměstské radnici visela Boštíkova plátna nesoucí pečeť spirituální průzračnosti, mystické kontemplace a vyprávějící o duchovních principech vesmíru. A nedaleko výstavy, v Pařížské ulici, jste mohli zahlédnout i samotného malíře nenápadné a drobné postavy, kterak kráčí do svého podkrovního ateliéru ke každodenní práci, která pro něj byla (podobně jako pro obdivovaného Paula Cézanna) „nejlepší inspirací“. Malíř se nikdy nestal prorežimním výtvarníkem, vystavoval jen sporadicky a dlouhá léta se živil nádeničinou restaurování.

Řád a mlýnské kolo V Boštíkovi opravdu nebylo nic výstředního a extravagantního. Tvorba pro něj znamenala soustředěné kladení závažných otázek a vše, na co výtvarně sáhl, bylo poznamenáno vnitřním zápalem a poezií. Jistě to souviselo s jeho venkovským původem. Vyrůstal na rodovém mlýně v Horním Újezdě u Litomyšle, v rodině nakloněné umění (otec byl nedělním malířem a strýc, římskokatolický kněz František X. Boštík, básníkem, jehož sbírku synovec v r. 1937 ilustroval).

Vůbec to rodné prostředí s proudící vodou, mlýnským kolem (kruh jako symbol jednoty vesmíru se v budoucnu stane základním znakem jeho barevných pastelů) a světlem prosakujícím skrz koruny stromů Boštíka silně poznamenalo a viditelně vstoupilo do jeho prvních obrazů. Uvažujeme-li, co mají tato realistická plátna mlýnských zákoutí společného s jeho pozdějšími abstraktními Mlhovinami či Spirálami, hned nás napadne vědomí řádu, který byl pro Boštíka od samého počátku tvorby spojen s podstatou života a kosmu.

Ve svých textech zdůrazňoval, že není v lidských silách se vytrhnout z řádu vesmíru a že „naopak je naší povinností usilovat o vhodný způsob účasti na jeho uskutečňování“. Připomíná tím nejen některé mystické prožitky Otokara Březiny, ale svým dílem doslova zhmotňoval v ploše papíru kosmické vize Pierra Teilharda de Chardin, francouzského přírodovědce a jezuity, který nahlížel svět jako velkolepé drama vývoje od třesků energií a elementárních částic hmoty až k duchovnímu vědomí člověka.

Navíjející se vesmír Když v roce 1967 vyšla u nás Chardinova knížka Místo člověka v přírodě, malíř v ní četl o spirálovitě se navíjejícím vesmíru, ve kterém se „objevuje jakési nitro“, a o člověku, kolem něhož a „v němž se vesmír navíjí“. A v témže roce začíná malovat své první Otáčení a Spirály. Boštíkovi se dostalo toho daru, že byl poučen nejen řemeslně, ale také filozoficky. Před válkou studoval kreslení a deskriptivní geometrii na ČVUT a následně malbu na AVU a současně navštěvoval Rádlovy přednášky o Einsteinově teorii relativity, studoval novotomisty, zajímal se o náboženství přírodních národů a raně křesťanskou ikonografii. A sepětí i napětí mezi vírou a rozumem bude už napořád jedním z punkevních zdrojů jeho tvorby.

V padesátých letech Boštík pracoval jako laborant ve výzkumném ústavu a maloval střídmě barevný cyklus Lebek, který úzce souvisí s jeho tehdejší „zakázkou“ - společně s Jiřím Johnem pět let popisoval stěny Pinkasovy synagogy jmény židovských obětí německého nacismu. Je jich 72 298 a věcností i protokolárností „seznamu“ tak vznikl neobyčejně působivý památník.

Byla to pro Boštíka i Johna svým způsobem dlouhá, trpělivá meditace nad životem a smrtí, jasem a tmou, smyslem a nicotou. Za každým jménem se rozléhal celý vesmír a jedinečný, zmařený osud. Kostěná běloba Boštíkových lebek a děsivá, propadlá čerň prázdných očnic výmluvně popisují dobový prožitek. Možná že právě pod klenbou pražské synagogy pomalu dozrával ke svému vrcholnému období, kterým se nejpodstatněji zapsal do vývoje českého moderního umění.

Zakloněná hlava k hvězdokupám Minimalistně jednoduché obrazy monochromních tónů (rýhy, body, kříže, rošty) postupně přecházejí do prozářených barevných spekter a magických mandal, kde je barevný pigment nanášen s křehkostí motýlích křídel. Jistě by se v souvislosti s Boštíkovým malířským vývojem a jeho cestou k jasu dala najít řada malířských „příbuzných“, ale nejvíce se mi teď připomíná hudba estonského skladatele Arva Pärta, směřující k souhře několika základních tónů a tich.

Boštíkovy kosmologické vize, jeho „zakloněná hlava“ k hvězdokupám, mlhovinám a galaxiím, v nichž s překvapující jasnozřivostí o mnoho let předběhl snímky z Hubbleova teleskopu, je možné chápat také jako mystické průhledy do prosvětlených suterénů a sejfů lidského nitra.

V obrazech závěrečného období rozjímal Václav Boštík poselství biblických knih Genesis a Zjevení sv. Jana. Skrze ně znovu obrací pozornost k úvahám o počátku a konci, bodu alfa a omega, o stvoření i nebeském Jeruzalémě. Na jednom z posledních rozměrných obrazů, nazvaném Turínské plátno (z roku 1996), se mu vesmír personalizuje do modré éterické Kristovy tváře. Své půlstoleté malířské pokoušení se vyslovit nevyslovitelné shrnul Václav Boštík do prosté věty: „Hledám ztracený ráj, pokouším se nalézt východ z labyrintu, ve kterém žijeme, a přiblížit se natolik k ráji, abych z něho alespoň něco zahlédl.“

Václav Boštík / 1913... 2005

Galerie hl. města Prahy, Městská knihovna v Praze, 2. patro Do 9. 1. 2011

O autorovi| MILOŠ DOLEŽAL, Autor je básník a redaktor Čro3 - Vltava

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás