V průměru by odcházející poslanci Evropského parlamentu za své výkony zasloužili dostatečnou.
Většinou i přesto usilují o znovuzvolení.
PRAHA „Poměrně příšerná sebranka.“ Těmito drtivými slovy ohodnotil české europoslance nejmenovaný člen bývalé vlády. Realita nebyla tak tragická, faktem ale je, že odcházející čtyřiadvacítka za sebou ve Štrasburku nenechala dechberoucí otisk.
Nejilustrativnější je situace mezi dvanácti českými konzervativci, zástupci ODS, lidovců, SNK-ED a Jany Hybáškové (EDS). Byť byli v europarlamentu všichni pod jednou střechou – u lidovců, nejsilnější evropské strany –, podali menší výkon než stejně silní Maďaři, kterých bylo u eurolidovců 13. Našinec zaostává ve všech měřitelných kategoriích: čeští poslanci dělali zpravodaje méně často než Maďaři, dostali méně podstatná témata, méně často mluvili na plénu a méně spolupodepisovali různé poslanecké iniciativy. Přistoupili k europoslanecké práci buď jako k nutnému zlu, které je výborně placeno, nebo jako k pětileté pohodě. To mělo za následek, že Čechů, kteří v europarlamentu něco znamenali, bylo mnohem méně než Maďarů.
Dobrovolně si drželi odstup od parlamentní aktivity Jan Zahradil, Ivo Strejček či Jaroslav Zvěřina z ODS. Jejich spolustraník Miroslav Ouzký je pak příkladem promrhané investice. Parlamentní aritmetika mu vynesla křesla místopředsedy sněmu a šéfa vlivného výboru pro životní prostředí. Ouzký však mnohdy nevěděl, o čem hlasuje, natož aby svého postavení využil třeba ke kormidlování legislativy, pomoci tolik vzývaným českým zájmům aj.
Slušně se zapsal Oldřich Vlasák (ODS), předseda Svazu měst a obcí, znalec regionů a regionální politiky. V dobrém světle se ukázaly i Jana Hybášková (EDS) a Zuzana Roithová (KDU-ČSL); obě se věnovaly svému poli, prokázaly dostatečně ostré lokty. Na domácí půdě byl viditelný kolega Roithové Jan Březina kvůli svému boji za ochranu českých potravinářských lahůdek a ani v jeho případě nešlo o promrhané hlasy. Březina se, stejně jako všichni zmínění, uchází o znovuzvolení.
Činorodí a v rámci frakce respektovaní byli čeští komunisté. Jakožto třetí nejsilnější národní skupina v rámci extrémní levice v parlamentu se dostali k sepisování stanovisek k eurozákonům. Jaromír Kohlíček dělal zpravodaje ke třem normám, což je nejvíc z českých poslanců. Snaživý a kvůli schopnosti usmířit různé tábory respektovaný byl mezi evropskými socialisty i Libor Rouček (ČSSD).
Na české mediální půdě kralovali Jana Bobošíková a Vladimír Železný, oba jsou však příklady poslanců, kteří v eurosněmu neznamenali nic. Byli členy okrajových stran či (případ Bobošíkové), patřili mezi nezařazené poslance, takže jejich možnost něco ovlivnit se rovnala nule.
***
K práci přistoupili buď jako k nutnému zlu, nebo jako pětileté pohodě
O Europarlamentu čtěte více v příloze Orientace na straně 19
