Kdo by to byl řekl, ale v zemi, jíž česká zahraniční politika nikdy nevěnovala zvláštní péči, a ve městě, které Češi označují za jedno z nejnudnějších v Evropě, se daří právě českému elementu, navíc intelektuálnímu. Deset let existence teď oslavilo středisko českých studií na bruselské Svobodné univerzitě (ULB), malé slovanské zátiší v respektované frankofonní instituci. Loni tu odpromovalo prvních pět Belgičanů, jejichž specializací je česká kultura a literatura. „Otázka proč, kam to vede, zůstává pro naše studenty stále otevřená,“ říká se smíchem, ale i s hrdostí šéf české buňky na ULB Jan Rubeš.
Začalo to v roce 1996: frankofil a tehdejší velvyslanec v Belgii Jaroslav Šedivý se obrátil na ULB jestli by nebyla proti, když tu bude český stát platit profesora češtiny. Úvazek pro jednoho učitele z Prahy se během deseti let proměnil v plnokrevný studijní obor, kde se zkouší z vlivu komunistické ideologie na českou kulturu 50. let a píšou diplomky o českém kubismu. Stojí za tím hlavně činorodost populárního kantora Rubeše.
„Hned po založení střediska jsme rozběhli kulturní akce. Přijel sem přednášet Rupnik, Liehm, pořádali jsme letní školu češtiny a najednou jsme byli vidět. Dokonce jsme dostali peníze i od Unipetrolu,“ popisuje Rubeš. Potutelně dodává, že nepřáteli se tehdy ukázali Poláci a Rusové: slovanští bratři měli strach, že jim Češi přetáhnou studenty. „Zejména rusisté to brali pomalu jako útok na SSSR,“ ulevuje si jednašedesátiletý profesor, který emigroval do Belgie v roce 1980 a získal tu jméno jako překladatel. „Praha je svoboda“ Zpočátku měla bohemistika tři čtyři studenty, teď jich je v prvním ročníku magisterského studia deset. Jak Rubeš říká, zájem studentů je „vědečtější“. „Nezajímá je už jen to, kdo je teď v Česku prezidentem.“ Rostou z nich belgičtí odborníci na literaturu a kulturu střední Evropy s důrazem na Česko. „Pokud to sleduji, žádné nezaměstnané nevyrábíme,“ tvrdí Rubeš. „V Belgii mohou překládat a dobrá třetina jich končí v Praze. Učí francouzštinu nebo pracují pro frankofonní firmy,“ říká, a jakoby ztišeným hlasem dodá: „A jeden student se stal funkcionářem belgické rozvědky pro kontakty s Českem.“
Podle Rubeše se studenti dělí do dvou kategorií: buď jim v těle koluje část české krve, nebo mají o zem „silný intelektuální zájem“.
Těžko říct, kam spadá dvaadvacetiletý Thibault Deleixhe. „Bylo to hned po gymplu, chtěl jsem vypadnout z Belgie a okolo Česka panovaly mýty, jak je to chudá země, že potřebuje pomoct. Tak jsem odjel do Prahy,“ vypráví česky. Realita byla úplně jiná. „Pocházím z buržoazní rodiny, a v Česku jsem objevil pohodářství, užívání si života. Taky alkohol, holky. Praha pro mě prostě znamená svobodu,“ říká.
Čeština se mu dostala pod kůži, stejně jako polština – právě v české metropoli se seznámil se svou polskou přítelkyní. Po návratu do Bruselu se proto dal na slavistiku u Rubeše. „Chci zůstat u kultury, nechci do byznysu. Možná bych mohl být dopisovatelem z Prahy nebo z Varšavy,“ uvažuje. „Bude to těžký, ale nechci o to přijít. Třeba Hašek je skvělý. To hraní si na blbečka, humor, radost z vyprávění, to je tak české!“ popisuje.
Česko a jeho kultura jsou podle něj v Belgii stále neznámé. „Když se řekne Polák, každý si pod tím něco představí. Když se řekne Čech, nikdo si nic nepředstaví. Česku chybí image,“ říká Thibault a dodává: „Možná to je příležitost pro mě, propagovat českou kulturu!“
O autorovi| KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ, autorka je stálá zpravodajka LN v Bruselu
