Ruský herec Konstantin Lavroněnko (49) vypráví o tom, co ho zaujalo na roli Kajínka ve stejnojmenném filmu, ale také o snímku Návrat, který mu změnil kariéru i život.
Konstantin Lavroněnko je dokonalý profesionál. Před rozhovorem pro LN absolvoval posezení s nejmenovaným bulvárním periodikem, které na filmu Kajínek zajímaly hlavně hercovy erotické scény s Alicí Bendovou; nevyvedlo ho to z míry. Je perfektně upravený, mluví naprosto soustředěně. Emoce dá najevo vlastně jen jednou, když s vášní vystoupí na obhajobu Jiřího Kajínka.
* LN Ve filmu Kajínek nelze nepostřehnout vaši skvělou fyzickou kondici. Jak jste na ní pracoval?
V tomhle ohledu pro mě práce na Kajínkovi nic mimořádného neznamenala. Žádnému sportu se sice nevěnuju profesionálně, ale sportuju aspoň sám pro sebe a při přípravě na tenhle film jsem zkrátka sportoval tak jako normálně.
* LN V rámci přípravy na roli jste taky musel nastudovat Kajínkovu kauzu. Měl režisér Petr Jákl ml. speciální požadavky, co musíte o tomhle případu vědět?
Ne. Je třeba uvědomit si dvě věci, které nelze spojovat dohromady. Jedna věc je skutečný příběh Jiřího Kajínka v řekněme dokumentárním smyslu a druhá je scénář, ze kterého vznikne hraný film, umělecké dílo. I když do filmu přinášíme i nějaká nová fakta, v první řadě jde o pohled režiséra na danou problematiku. Klade se tam otázka, jak se jakýkoliv jedinec může postavit mocenskému systému: každému se přece může stát, že se ocitne za mřížemi, nebo že ho dokonce kvůli něčemu zabijí. Jak tomu tedy Kajínek odolává, jak se k tomu dokáže postavit tak, aby jeho duch zůstal nezlomen? Jak si dokáže uchovat své lidství? Ze strany režiséra ani producenta na mě žádné požadavky ohledně studia kauzy kladeny nebyly. Ale osobně jsem se o ni zajímal z lidského hlediska; dozvěděl jsem se toho o Kajínkovi opravdu hodně. Myslím, že jde o obdivuhodný příběh, hodný třeba i hollywoodského zpracování. To, co jsem věděl a co jsem díky tomu mohl cítit, mi při práci samozřejmě pomáhalo. Rozhodně se ale nejedná o životopis Jiřího Kajínka. Ať hraju kohokoliv, vždy se snažím, aby na plátně bylo znát, že se jedná o příběh živého člověka se všemi potížemi, které může zažívat, se všemi nejednoznačnostmi, které jsou s ním spojené, a taky se všemi tajemstvími, která může mít.
* LN Ve filmu vystupují herci mnoha národností. Jak jste spolu komunikovali?
To nebylo nějak zvlášť obtížné. Setkali jsme se už před natáčením, řekli jsme si, jakým směrem zhruba chceme jít, nějaké věci jsme si spolu odzkoušeli. Na place to pak prostě fungovalo, nepotřebovali jsme k tomu tolik slov. S lidmi si vždycky nějak porozumíte, stačí se dívat, jak má člověk živé oči.
* LN Co bylo na natáčení Kajínka nejtěžší?
Pro mě je při práci vždy nejdůležitější a nejtěžší to, jak si rozvrhnu síly. Když třeba běžíte závod a nějakých sto metrů přepálíte, nemusíte se do cílové rovinky vůbec dostat. Hlavní je být vždy dobře fyzicky i psychicky připravený a mít jasnou mysl.
* LN V Kajínkovu nevinu jste věřil dokonce ještě předtím, než jste se s ním osobně setkal. Jak jste k tomu názoru dospěl?
Znal jsem určitá konkrétní, objektivní fakta. O některých z nich pak Kajínek sám mluvil. Například na místě činu nebyla provedena rekonstrukce, podle některých důkazů ty vraždy nemohl spáchat jen jeden člověk, nebyli vyslechnuti všichni svědci. Taky se uskutečnilo nezávislé novinářské vyšetřování. Chápu, že 90. léta byla těžká doba pro vás i pro nás v Rusku, všude vládla korupce... Pro to naše osobní setkání se pak těžko hledají slova... Cítil jsem tu jeho obrovskou energii a smysl, který svému životu dává, to, jak svůj osud přijímá. Už dávno mohl přijmout některý z návrhů, které mu nabízeli, ale neudělal to, stále se snaží dokázat, že je nevinen. Jsem velmi rád, že se nový ministr vnitra snaží k téhle věci vyjádřit nebo že by ten případ chtěl znovu otevřít.
* LN Co byl pro vás hlavní důvod roli Kajínka přijmout?
Než jsem dostal scénář, vůbec jsem netušil, že nějaký Jiří Kajínek existuje. Ale scénář se mi velmi zalíbil: byl dobře napsaný, měl jsem pocit, že v něm nacházím zajímavý příběh živých lidí. Normálně přitom v akčních žánrech nehraju. Ale tady jsem měl pocit, že v tom příběhu můžu vidět část sama sebe. To je ostatně smysl každé práce.
* LN Nebyl jste nervózní, že pro Jákla šlo o režijní debut?
Nebyl. Zažil jsem začínající režiséry, kteří natočili skvělé filmy, i ty zkušené, kterým se to nepovedlo. Tohle roli nehrálo. Zaujal mě scénář a zajímalo mě první setkání s režisérem. Věděl jsem jen, že je sportovec, kaskadér, že má velké zkušenosti s filmem, ale chtěl jsem taky vědět, co si myslí. Náš rozhovor trval hodně dlouho, bylo to opravdu příjemné překvapení. Líbilo se mi, jak se na celou věc dívá, jakým způsobem chce Kajínka natočit, jak chce řešit vztahy mezi postavami. Taky jsem chtěl vědět, co očekává ode mě. Vážím si ho za to, že se na svou práci dlouho a pečlivě připravoval. Bere ji vážně, není to ten typ člověka, který film vnímá jen jako zakázku. Měl ke svému filmu osobní a lidský přístup, do kterého vtáhl i ostatní. Během natáčení se vůbec nešetřil, byl sám k sobě velmi náročný.
* LN Máte řadu hereckých ocenění včetně ceny z Cannes za film Vyhoštění (2007), o moc víc už ve své profesi dosáhnout nemůžete. Jaké máte ambice, co vás motivuje?
Ceny pro mě rozhodně nepředstavují tu správnou motivaci. Je příjemné nějakou získat, dává vám to sílu pracovat dál, potvrdíte si díky ní, že věci děláte dobře. Ale není to cílem mojí práce. Když se zařeknete, že vyhrajete medvěda, palmu, Oscara, tak se vám to nepodaří; takhle to prostě nefunguje. Musíte mít jiný cíl. Člověk se musí ujišťovat, že existují duše spřízněné s vámi; že to, co při práci cítíte vy, pocítí i stovky, možná tisíce dalších lidí. Člověk nemá myslet na ceny, ale musí pracovat čestně a upřímně.
* LN Jakou teď máte v Rusku pozici jako herec?
Rusko je tak obrovská země, až to je někdy humorné. Setkáte se tam naprosto se vším: můžete tam mít s lidmi velmi přátelské vztahy, ale zároveň se tam i setkáte s až nepochopitelnou závistí. I když to asi platí o každé zemi. Ale já se moc nezajímám o to, jak mě lidé vnímají. Nepopírám, že úspěch s sebou může přinášet i spoustu příjemných věcí. Dostávám hodně hereckých nabídek a můžu si dovolit je odmítat, počkat si na to, co pro mě bude nejzajímavější. Rozhodně to není tak, že bych si třeba řekl: teď jsem dostal nabídku z Hollywoodu, tak tady všeho nechám a poběžím rychle tam. V Hollywoodu mi navíc nabízejí jen stereotypní role zlých Rusů, které jim podle mě zahraje kdekdo. Co se týče mého postavení v Evropě, tam se mi dostává asi větší pozornosti než v Rusku. Ale i doma mám příznivce dokonce i mezi dalšími herci, mám tam opravdové přátele. Záleží na každém, co si zrovna vybere a čeho chce dosáhnout. Jsou lidé, kteří potřebují, aby se neustále mihotali v nějakých televizních pořadech. Neříkám, že to jsou podřadné kšefty, ale já hledám něco jiného. Mám rád dobře odvedenou práci.
* LN Jak velkou změnu ve vaší kariéře představoval snímek Návrat (2003) režiséra Andreje Zvjaginceva, který vyhrál Zlatého lva v Benátkách a úctyhodnou řadu dalších cen?
Byl to obrovský přelom, velká událost - ale zdaleka ne jenom pro mě. Byl to kariérní a životní zlom i pro režiséra, kameramana, producenta, autora hudby, pro mnoho lidí, kteří se na tom filmu podíleli. Už při natáčení jsme byli velmi šťastní, že se nám daří na něčem takovém pracovat. Těšili jsme se z toho, každé ráno jsme vstávali s pocitem, jak je skvělé dělat spolu na něčem výjimečném, a nikdo nemyslel na to, co bude, až bude Návrat hotový. To byl zase jiný příběh. Film si žil vlastním životem, cestoval po světě, promítal se na mnoha festivalech a vidělo ho množství diváků v řadě zemí. Tohle vědomí je velmi potěšující. Když už jsem u těch sportovních přirovnání, je to jako stát na stupních vítězů.
* LN Začínal jste jako divadelní herec, pořád se k divadlu vracíte?
Ne, já už v divadle nepracuju. Úplně jsem s ním přestal, možná už to bude deset let. Přestalo mě zajímat. Ve svém profesním životě jsem se divadlu věnoval opravdu hodně, mám toho dost za sebou: hrál jsem v různých experimentálních kusech, hrál jsem v novátorských věcech, prostřednictvím kterých jsme v rámci téhle profese otevírali další obzory... Myslím, že jsem toho v divadle zažil opravdu hodně, ale pak najednou přišel moment, kdy jsem pochopil, že běžné, většinové divadlo už pro mě přestává být zajímavé. To, co se dnes v Rusku v divadle vidí, je zastaralé a nudí mě to. Film mi dává mnohem víc možností, je zajímavější, rychleji se rozvíjí. A navíc - díky všem těm nabídkám od filmu bych teď na divadlo ani neměl čas.
