Třicátého července 1973 jsme se s Evženem Brikciusem, Jirkou Daníčkem a Jardou Kořánem ožrali jako psi, zpívali jsme sokolskou píseň v aktuální úpravě: „Zahnat Rusy vrahy do pekel, kam patří“, jakýsi pán nám v hospodě Na nábřeží v Podolí, kde se závěrečné dějství odehrávalo, řekl, že jsme špinaví vlasatci, my zas jemu, že je holohlavý bolševik. Byl to major StB ve výslužbě Holub, putovali jsme na policii, záchytku, ráno znovu na policii a vrátili jsme se já po deseti měsících, ostatní po osmi.
Když Ivan Martin Jirous psal Pravdivý příběh Plastic People, z něhož pochází tato ukázka, byl na počátku své téměř devítileté cesty po kriminálech Husákova režimu. Magor, jak je přezdíván, se stal ikonickou postavou („národním hrdinou“, jak sám říká) pro generaci lidí, kteří se rozhodli nepodlehnout normalizaci a žít po svém. Dávat sami sobě i bližním nezávislou hudbu, literaturu, spontaneitu, prostě to, co režim zakazoval a trestal. K tomu inspiroval právě Jirous.
Už zapomínáme na význam tehdejšího vzdoru i na cenu, kterou Magor platil za to, že společnost éry normalizace nepůsobila jako úplné stádo. Básník, kunsthistorik a někdejší umělecký šéf skupiny The Plastic People of the Universe je teď často vnímán spíše jako rázovitý opilec, který se v rauši svléká do naha. „Jé holky, ten Magor s popelnicí byl úžasnej,“ slyšíme v hospodě po trutnovském festivalu.
Proto je třeba ocenit krok radnice v jeho rodném Humpolci. Ta dnes udělí Ivanu Martinu Jirousovi čestné občanství města.
Cena pro národního hrdinu To ocenění je vlastně primát. Podívámeli se do lexikonu, zjistíme, že Jirous získal dvě ceny, ovšem literární. V roce 1985 to byla exilová Cena Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně (napsal ji ve Valdicích, v nejtěžším kriminále, a k publikaci ji na motácích předal spoluvězeň Jiří Gruntorád při návštěvě Daně Němcové - polibkem, metodou z úst do úst). V roce 2006 pak Cena Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo. Ale český stát svého „národního hrdinu“ za celých dvacet let od sametové revoluce ještě neocenil.
Stát kolem Jirouse našlapuje podobně nejistě jako kolem bratrů Mašínů, jakkoliv je obtížné házet do jednoho pytle underground a ozbrojené odbojáře. Má ocenit ty, kteří se v padesátých, respektive normalizačních letech vzchopili ke vzdoru? Stát mlčí.
Před sedmi lety, na sklonku prezidentského mandátu Václava Havla, pražská intelektuální kavárna debatovala, jestli „to Havel Magorovi dá“, rozuměj cenu, řád, medaili. Nedal. Podle jedněch proto, aby nebyl nařčen, že honoruje kamarády. Podle jiných proto, že se obával, co při dekorování Magor ztropí.
Humpolec, místní samospráva, tak vlastně supluje stát. Jistě, čestné občanství malého města není Nobelova cena. Ale humpolecká radnice je první úřední institucí, která jasně říká: Ivan Martin Jirous je člověk, jenž si zaslouží ocenění. Řekni ďáblovi ne Jirousův vliv na svobodomyslné lidi v éře rezignace a nesvobody byl zásadní. Jádro najdeme v jeho Zprávě o třetím českém hudebním obrození: „Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne - změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci - ne, nebudeme tedy hrát.“
Řekni ďáblovi ne. To evokuje evangelia, faráře Svatopluka Karáska i underground, dojem, že Jirous oslovil jen úzký segment společnosti, dnes irelevantní a flákající se po hospodách. Není to pravda. Lidi, kteří se řídili jeho krédem, najdeme všude. Když před pěti lety přinesl Jirousův portrét Respekt, tehdejší člen bankovní rady ČNB Pavel Racocha to řekl na rovinu: „Kultura undergroundu pro nás zprostředkovala kontakt s jinak obtížně dostupným světem svobodného myšlení a svobodně myslících lidí. Tím výrazně ovlivnila vytváření hodnotových postojů pro život. Ivan Jirous má na tom svůj klíčový podíl.“ V témže duchu se k Jirousovi hlásil někdejší místopředseda ODS Miroslav Beneš či diplomat Antonín Hradilek, „dvojka“ ve Washingtonu a Tel Avivu.
Jirous byl stíhán a vězněn především za „výtržnictví“ a aktivity kolem Plastiků či samizdatu. Bilancujeli však své úspěchy sám, nejvíc je hrdý na to, že „zkurvil bolševikovi celou generaci“. Ano, kazit mládež, to neodpouští žádný režim, jak víme už z dob Sokrata. My ale rovněž víme, že právě ti, které Magor „zkurvil“, patří dnes k tomu lepšímu v české společnosti.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
