„Ti, kdo Chartu podepsali, se svým způsobem zachránili,“ říká v dokumentu duchovní Václav Malý. Jména Havel, Patočka, Battěk, Hájek, Malý, Šustrová, Němcová atd. jsou v souvislosti s Chartou 77 skloňována jistě právem, ale signatářů byly téměř dva tisíce.
Bylo to celé upatlané
„V 70. letech už režimu nevěřili ani ti, kteří se na jeho trvání podíleli. Všichni už věděli, že socialismus nefunguje. Bylo to celé „upatlané“. Charta byla velmi nesourodé společenství, podepsali ji antikomunisté i ti, co chtěli socialismus s lidskou tváří, ale taky pár věčných rebelů, kteří by se nepřizpůsobili nikdy a nikde,“ říká režisérka Hanauerová. „Co ty lidi spojuje? Podle mě schopnost zůstat sám sebou za všech okolností, zasadit se o základní myšlenky lidské důstojnosti.“
Chartu Angelika Hanauerová chápe jako závazek na celý život. „Měla určité mravní a duchovní momenty, nebyla to záležitost prvoplánově politická, to z ní udělal režim. Chartisté se pak zapojili do dalších iniciativ a většina z těch, které znám, hájí její myšlenky dodnes.“
Takhle ne, pánové
„Dál jsem se moc nezapojila, jen jsem to podepsala. Byla to jediná možnost, jak vyjádřit svůj názor, jak říct režimu: Takhle ne, pánové!“ Angelice Hanauerové bylo 34 let, rozváděla se, děti neměla. „Kdo jiný, než já?!“ říkala si, když o Chartě slyšela poprvé. „Pustila jsem rádio a měla jsem pocit, že se čas vrátil do 50. let, jakým strašným způsobem očerňovali signatáře nějakého textu. Pak jsem zjistila, oč jde. Mezi signatáři jsem měla známou, tak jsem za ní šla a podepsala, že souhlasím s textem Charty.“
Jména signatářů se zveřejňovala na Hlasu Ameriky a na Svobodné Evropě. „SNB šla nejdřív po těch nejexponovanějších. Ty vyváželi za Prahu, tloukli a zavírali, později se je snažili vypudit ze země. Po nás ostatních nešli tak tvrdě, ale také důsledně. Ale nikdy mi neublížili fyzicky. Psychicky zastrašovali, brali si i vzorky mého psacího stroje, hrabali se v papírech doma, vyptávali se u sousedů, navštěvovali zaměstnavatele s příkazem vzít práci a snažili se nás s mámou vyhodit z bytu.“
„Jestli jsem mohla být nějak důležitá nebo užitečná, tak tím, že jsem mohla být objektem, na který se soustředí, zatímco někdo jiný tak bude moct volněji pracovat,“ vysvětluje. Později se dozvěděla, že problémy měli její kamarádi, kteří jí dávali práci a neměli s disentem nic společného. „Člověk se pak cítil provinilý, že do toho někoho zatáhnul. Tak jsem se učila být sama. Ze začátku jsem to nesla těžko, ale zvykla jsem si.“
Akce Angelika
V 90. letech si byla Angelika Hanauerová prohlédnout svůj spis. Hlavní byl skartován. „Ve zbylém s názvem Akce Angelika byly věci, které si museli vymyslet. Na to, s kým jsem ve skutečnosti v disentu v kontaktu, nikdy nepřišli. A o to jim hlavně u výslechů šlo.
„Na začátku 80. let mi nutili vystěhovalecký pas s tím, že se o mě v zahraničí postarají po finanční stránce. To mě k smrti urazilo a začala jsem křičet, že to je nabídka ke spolupráci, a to že nikdy. Říkali, že do spisu napíšou, co budou chtít. A pak se začali mstít a vlastně mi znemožnili jakékoliv trvalé zaměstnání. Ale když po roce 89 vyšly Cibulkovy seznamy, bylo zřejmé, že nic nedopsali. Můžu mluvit jen sama za sebe, ale když si tam nic takového nedopsali u mě, proč by to dělali u jiných, kteří tvrdí, že si jejich údajnou spolupráci SNB vymyslela?“
V době normalizace 70. a 80. let o sobě odpůrci režimu dali vědět především prostřednictvím svých podpisů pod několika texty.
* Manifest 2000 slov
Text formuloval spisovatel Ludvík Vaculík a byl zveřejněn 27. června 1968 v Literárních listech. Požadoval prohloubení reformně demokratizačního procesu zahájeného v lednu 1968. Podepsala se pod něj řada významných osobností, mj. Alfréd Radok, Rudolf Hrušínský, Jan Werich, Otto Wichterle. Manifest měl silnou podporu veřejnosti. V době normalizace byla většina signatářů perzekuována (někteří podpis odvolali).
* Charta 77
Spojení názorově nesourodých skupin občanů, kteří nesouhlasili s represivním postupem moci proti undergroundové skupině Plastic People v roce 1976, vedlo ke vzniku Charty 77. U zrodu textu stáli mj. Jiří Hájek, Václav Havel, Zdeněk Mlynář a Jan Patočka. Poukazovali na to, že v Helsinkách Československem podepsané pakty o občanských a politických právech se zde nedodržují. Postupně se shromáždilo 1898 podpisů.
* Několik vět
Tento text vnikl v roce 1989. Požadoval propuštění politických vězňů, konec omezování svobody shromažďovací a ukončení pronásledování nezávislých iniciativ, svobodu médií.
