80. léta byla pro hnutí punk v jistém slova smyslu přelomová. Režim v této době vystupňoval svůj tlak a perzekuci proti nezávislým hnutím a mladíci s číry na hlavě a v kožených bundách rozhodně nepatřili mezi oblíbence konformní kultury, kterou vládnoucí nomenklatura prosazovala.
V této době se ale také hnutí punk odděluje od ostatních alternativních proudů a téměř totálně rezignuj na jakoukoli spolupráci s režimem. Hudebníci se už nesnaží o oficiálně schválené koncerty a přehrávky, jako nezbytná vstupenka na pódia, je nezajímají.
Jistou „vinu“ na tom nese i jejich zevnějšek. Zatímco protirežimní intelektuál či folkový písničkář se snadno ztratil v davu, oni byli nepřehlédnutelní. Ač to může z dnešního pohledu působit povrchně, číro na hlavě vám mohlo zkazit celý život. Proto také vyžadovalo jistou statečnost a odhodlání nést svou kůži na trh.
A právě v této době mladí lidé „bez budoucnosti“ ukázali, že se nebojí a dokážou vystoupit stejně otevřeně a statečně jako jejich umělečtí kolegové.
Kniha každodenní život v Československu 1945/48 - 1989
Jeden z nich - Jan Rampich totiž 22. dubna 1987 napsal otevřený dopis tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi.
Tento zajímavý moment v punkovém hnutí, který ukazuje nebývalou statečnost, popisuje Miroslav Vaněk v publikaci Každodenní život v Československu 1945/48-1989 vydané Ústavem pro studium totalitních režimů.
„Jsme mladí lidé, kteří maji rádi hudbu stylu punk i k tomu odpovídající oblečení a vzhled. Díky tomu jsme již po delší čas vystaveni ze strany příslušníků plzeňské VB bezpráví a nezákonné perzekuci,“ psal Rampich prezidentovi
„Při těchto kontrolách dochází ze strany příslušníků k nezákonnostem vůči nám. Jsou nám rozřezávány bundy, roztrhávána trička, stříhají nás do hola nebo takovým způsobem, že nám pak nezbývá než se do hola ostříhat. A navíc, dosti často jsme od příslušníků VB bezdůvodně biti,“ píše dále.
Kniha každodenní život v Československu 1945/48 - 1989
Kromě Rampicha ale statečnost prokázalo dalších 46 mladých lidí, kteří k němu přidali své podpisy.
„Vážený pane prezidente, proto se na Vás obracíme, abyste jako náš nejvyšší ústavní činitel dal prostřednictvím příslušných orgánů pokyn k zastavení těchto persekucí a jejich prošetření a sjednal tak v této věci potřebnou nápravu. Je také naším přáním, aby k této situaci nedocházelo ani na jiných místech naší republiky. Chceme žít důstojně a beze strachu a požívat práva jako ostatní činitelů,“ uzavřel dopis Rampich.
Dopis mladého pankáče připomíná jiný, z roku 1975, který napsal Václav Havel také prezidentovi Husákovi. Havel tehdy obsáhle popisoval strach, lhostejnost, sobectví a pokrytectví lidí v komunistické společnosti, na pozadí zdánlivého klidu a blahobytu socialistického Československa.
Jak píše Vaněk, dopisy spojuje jedna věc. Ani jeden z autorů se nedočkal odpovědi. Nebo spíše režim odpověděl po svém. Po Havlově dopise začala dehonestující kampaň zahrnující například článek „kdo je V. Havel“ v Rudém právu. Rampich se dočkal pozornosti v textu „Jeden z nich“ v deníku Pravda. Tam je Rampich popsán jako drogový a alkoholový ztroskotanec.
