Michal Horáček (65). Prasynovec prvního českého nobelisty Jaroslava a pravnuk rektora Univerzity Karlovy Leopolda Heyrovského se narodil do pražské rodiny dokonce se šlechtickými předky. Na zásah StB byl vyhozen z Fakulty sociálních věd UK, věnoval se psaní, textařině a hráčskému prostředí, které se stalo tématem jeho oceňované disertační práce, jíž završil studia antropologie. Zbohatl na prodeji sázkové společnosti Fortuna, kterou vybudoval.
LN: Většina českých prezidentů představuje podobný typ osobnosti, není ale hráč, showman a textař Horáček úplný opak?
Já do vašich představ nemohu zasahovat, ale v mém životopise jsou některé důležité body v politice, jako byla účast na listopadu 1989. Inicioval jsem třeba dopis Gorbačovovi, že nechceme být okupovanou zemí, a nesli jsme ho s Michaelem Kocábem na sovětské velvyslanectví. To byla bizarní scénka...
LN: Popište nám ji.
Dozvonili jsme se tam ve strašné zimě, po chvíli konečně přišla nějaká paní a ptá se: Soudruzi, co chcete? My povídáme: Neseme zprávu, že Češi a Slováci už nechtějí být okupovanou zemí. A oni na to: Pojďte dál! Seděl tam nějaký rada, jmenoval se myslím Filipov, a byl hrozně šťastný, protože z Moskvy na něj v té době tlačili, aby napsal, co se u nás děje a co je to Občanské fórum. Takže byl rád, že mohl poslat jakoukoli zprávu, a vděčně přijal ten dopis. To bylo až dojemné. Samozřejmě jsme pak trošku popili.
Ale já se věnuju politice jinak. Například jiného 17. listopadu byla u nás v Roudnici demonstrace proti zrušení nemocnice. Větší než v roce 1989. Já jsem tam přednesl projev, se kterým primář odjel do Senátu, tam ho přečetl a hlasování bylo asi 60 ku nule. To je politická akce par excellence!
Celý rok jsem také psal k vám do Lidových novin na aktuální politická témata, byla z toho knížka a byl to bestseller.
LN: To jste nám ukradl otázku, jak to děláte, že jste tak dobrý. Dokázal jste dělat byznys i za minulého režimu...
To není pravda, dělat v hráčském světě byznys není možné. Jeho podstatou je, aby byly peníze vždy v oběhu. Řeknu vám příběh, který byl takovou jiskrou, inspirací pro mou antropologickou práci. Jednou jsem šel s chlapíkem, který mě do toho světa zasvěcoval. Vyhrál tehdy hodně peněz a doma je chtěl někam schovat. Chtěl jsem rozsvítit, ale vypínač klapl naprázdno, tak ten člověk šel vedle do kuchyně, vyšrouboval žárovku, zašrouboval ji a říká: Vidíš, už to svítí. Povídám mu, že si konečně bude moci koupit druhou, a on na to: Ty jsi padlý na hlavu, proč bych to dělal, když ty peníze můžu vsadit? Každému musí stačit jedna žárovka, když to svítí. Nejde o to, si za vyhrané peníze něco koupit, ale zase je vložit do hry, aby obíhaly.
LN: Čím jste se tehdy živil?
V sedmdesátých a osmdesátých letech hlavně jako korespondent zahraničních časopisů ve Velké Británii, Austrálii a Spojených státech a v roce 1982 mi byla udělena novinářská cena. O rok později jsem vydal knihu Království za koně, dějiny dostihů, která se stala bestsellerem, prodalo se jí 60 tisíc kusů a pak dalších 30 tisíc. To je dnes nepochopitelné asi tehdy to něco znamenalo.
Dělal jsem s Petrem Hapkou úspěšná alba a statisícové prodeje znamenaly velké příjmy. V roce 1989 se mi ale ve hře vůbec nedařilo. Když měl Karel Gott oslavu padesátin tady na Václavském náměstí, byla tam dlouhá fronta, za ním se vršily bedny dárků a fantastického vína. A já jsem mu se svou manželkou dal dva mečíky za 14 korun. Víc jsem neměl.
Po revoluci, když jsem zakládal vydavatelství, jsem si musel zřídit sporožirovou knížku a kolega z Mladého světa mi na to musel půjčit dvě koruny. To je fakt, to není pohádka! Takže si nemyslete, že jsem podnikal za bolševika, to nemělo s byznysem společného lautr nic.
LN: Dobře, ale jak se vám tedy v životě podařilo tolik věcí?
Ze dvou důvodů. Jsem usilovný a vášnivý, a když něco dělám, dělám to ze všech sil a fanaticky. Ale důležitější je, že jsem měl štěstí. To musí připustit i ten, kdo hodně odpracoval, že potkal správné lidi, měl historickou šanci a byl zdravý. A já vždy myslím na ty, kdo byli stejně usilovní, jen holt neměli štěstí. Proto celá léta splácím štěstí těm, komu se třeba narodilo dítě s mozkovou obrnou nebo koho porazilo auto.
  |
LN: Z čeho podle vás jako antropologa vychází silné postavení prezidenta ve společnosti?
To je kulturní fenomén a kultura jsou sdílená mentální a afektivní schémata. Je to dlouhá tradice lidí, kteří na Pražském hradě seděli tisíc let. Máme to v sobě až jungiánsky uloženo. Proto se silnému postavení českého prezidenta nedivím a funkci chápu jako obrovskou příležitost. Kdy jindy se má prezident ozvat, než když je demokracie ohrožena?
LN: Do politiky jste vstoupil v roce 1989 a říkáte, že se vracíte. Dnes ale není nesvoboda ani krize společnosti.
Dnes to opravdu není srovnatelné s dobou, kdy jsme byli okupovaná země, ale právě teď je demokracie ohrožena. Hnutí ANO vyhrálo volby, protože lidem nabídlo změnu, pan Babiš nabídl rozbití sítí politických podnikatelů. S tím se dá souhlasit.
Skutečná změna ale je, že jeho vláda by mohla být opřena o hnutí pana Okamury, který vytuneloval své předchozí hnutí a nabízí takový komerční nacionalismus. V člověku až hrkne z takového fašistického naladění.
Zadruhé se vrátili komunisti, i když zaznamenali historicky nejslabší výsledek, a jejich drzost roste. Když jsem udělal výzvu, aby se lidé postavili proti zvolení pana Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS, připojil se i pan Zdeněk Svěrák. Pan Ondráček mu vzkázal nejen to, že je komediant, ale také že byl aktivním podporovatelem bývalého režimu. To je přece neskutečné.
LN: Jaká je vaše představa výkonu funkce, bez strany, bez podpory v zádech?
Prezident musí přesvědčit svými tématy. Pan prezident Kiska také nemá žádnou stranu a je to nejlepší hlava státu, jakou kdy Slováci měli a dlouho mít budou. Prezident se může z ústavy účastnit jednání obou komor parlamentu a výborů a cituji: kdykoliv o to požádá, bude mu uděleno slovo.
Mám tolik příběhů lidí z 550 míst, která jsem za posledních 16 měsíců navštívil, je mnoho věcí, které bych rozhodně nenechal padnout pod stůl. Konkrétní příklad je novelizace zákona o sociálních službách, který se týká 350 tisíc postižených lidí. Například kvadruplegici ve čtvrtém stupni postižení potřebují neustálou péči. Kdyby byl takový člověk v ústavu, stálo by nás to nejméně 50 tisíc měsíčně, pečující ale dostává jen 13 200. Novelizace jim měla přidat na 19 200, a nebyla projednána. A to vám garantuji, já bych tam byl a rozhodně by projednána byla!
Musí se to především odpracovat. Metodou usilovných dřepů. A musíte vědět, co za to stojí.
LN: Co to je metoda usilovných dřepů?
Dělat to pořád, nikdy nepřestat. Masaryk tomu možná říkal práce drobná, ale tohle je víc, to je usilovná každodenní práce.
LN: Jak bude prezident dělat dřepy nad poslanci, kteří ho mohou ignorovat?
I Havla leckdy ignorovali. Ale jsem přesvědčený o tom, že i lidé – politici, kteří potřebují občany jednou za čtyři roky, dnes víc vnímají, jak je lidé vidí. V USA, kde jsem studoval, se píše reprezentantům úplně běžně a oni to vnímají a musí to vnímat!
LN: Popisujete spíše silnější prezidentský systém. Chtěl byste posouvat roli prezidenta tímto směrem jako Zeman a Klaus?
Ano, popisuji silného prezidenta nejen v rámci litery, ale i ducha ústavy. Věřím, že počítá s tím, že prezident je silný aktér, ne želé.
LN: Takže souhlasíte s Klausem a Zemanem?
Vůbec ne, oni šli na hranici ústavy a nikdy nechodili do parlamentu, aby něco obstarali. Nejezdili za lidmi jinak než monarchickým způsobem. Chodím do fabrik a kravínů a lidi poslouchám. Jsem antropolog, mám k nim úctu.
LN: Vy byste nechtěl posunout kompetence a odpovědnost prezidenta, jak říkají právníci?
Říkají to, ale já jsem spokojený s herními pravidly, která jsou teď. Mám několik silných námětů, kde bych ústavní změnu uvítal z citových i praktických důvodů.
Když přijedu za starosty, vždy se ptám, jak jsou spokojeni se systémem krajů. A to jsou velké přednášky o umělé byrokracii, která nefunguje. Třeba Moravská Třebová je historicky a kulturně navázána na Olomouc, ale ocitla se v Pardubickém kraji, přitom tam je to strašně daleko. Byl to nehorázný zásah bolševika, který zrušil zemské zřízení a zavedl kraje. Sousední obce Horní a Dolní Branná jsou každá v jiném kraji, to přece není možné.
Druhá věc je citová, můj rod je z Moravy a lidi tam uráží, že se něco jmenuje Czechia, nezohledňuje to po tisíce let specifickou zemskou identitu. Strašně jsem se kvůli tomu veřejně hádal, protože jsme měli příležitost vrátit se k názvu Země koruny české, jednoslovně jako Czechlands. Stejně jako je třeba Netherlands. Ale my jsme zvolili nějakou Czechii.
LN: Proč by nemohl mít prezident zákonodárnou iniciativu?
Prezidentský úřad je takový, jak si ho prezident naplní, a jistě může najít a oslovit poslance. A pořád má možnost obrátit se na Ústavní soud, stejně jako zasáhl Havel v době, kdy chtěli Klaus a Zeman změnit volební systém.
LN: Kdyby se uvolnilo místo na Ústavním soudu, koho byste navrhl Senátu?
To je jedna z největších kompetencí prezidenta a nemohu proti Zemanovu výběru nic namítnout. Nebudu předstírat, že vím, kdo je nejlepší odborník, ale mým rádcem je pan profesor Eliáš, hlavní autor občanského zákoníku.
LN: Máte i rádce z jiného okruhu než kolem pana profesora?
Nikdy jsem neřekl, že by byl jediný, koho bych se ptal. Jsem ochoten naslouchat všem.
LN: Jak často se radíte s Karlem Eliášem?
Přibližně jednou za tři neděle.
LN: Nezdá se vám, že se Ústavní soud stále více pouští do politických rozhodnutí?
Mně se rozhodně nic nezdá. Jsou tam vynikající právníci, jako je Kateřina Šimáčková, a prezident do toho nemá co zasahovat.
LN: Soud by ale měl podléhat doktríně sebeomezení...
Souhlasím.
LN: Jak se tedy stavíte k tomu, že se chová jako třetí parlamentní komora a překračuje klasickou dělbu moci?
Premisa mého uvažování je, že to musí být silná a nezávislá moc. Každému se může něco nelíbit ai uvnitř soudu jsou disentní názory. Jde o lidské nalézání spravedlnosti, ne jen o normy. A my musíme být ochotní vybraným lidem důvěřovat, aby ho nalézali.
LN: Nevadí vám, že předseda soudu veřejně komentuje politiku a podporuje Miloše Zemana?
Udělal letos i řadu vyjádření, která ho nepodporovala. Musíme ale hlavně chápat rozdíl mezi tím, že někdo něco napíše do novin, a tím, co je výrok Ústavního soudu. Po mém soudu by se měl předseda nicméně spíše zdržovat silných vyjádření na veřejnosti.
LN: Koho byste jmenoval viceguvernérem ČNB?
Ano, letos končí oba. A to je pro nového prezidenta ještě zajímavější příležitost než Ústavní soud. Ekonomie není vůbec exaktní, ale normální společenská věda a vždy vychází z ideových předpokladů. Tady bych se ptal mezi lidmi, kteří mi radili na veřejných vystoupeních, a to byli pan Kysilka, Singer a Tůma. Mají zkušenost a zejména přístup pana Kysilky mi konvenuje a takový typ člověka bych uvítal.
LN: V jednom rozhovoru jste řekl, že euro je odborná věc, av druhém, že není. Jak to je?
Obojí, ale silněji je to ideová věc. Chtěl bych jmenovat mírné eurooptimisty, ne jestřáby proti euru. To je ale jen jedno z kritérií.
LN: Souhlasíte s intervencemi?
Nesouhlasím s tím, že jsme tady fakticky měli euro už tři a půl roku, a to uměle, žili jsme s oslabenou korunou, navázanou na jeho kurz. Každému z nás vzala intervence osm až deset procent našich úspor. Tohle bych nechtěl – lidi, kteří si takto zahrávali.
LN: Jmenoval jste mezi svými rádci exguvernéra Singera...
Ano, ale ten mi jen radil.
LN: Jak tedy souhrnně vnímáte prezidentský úřad?
Prezident musí především sloužit, vždy se mi líbilo heslo Jana Lucemburského – sloužím. Mám ale čtyři silné představy. První je, že je to občan vysílaný do funkce občany, a musí proto být zcela nezávislý, aby mohl hájit zájmy všech bez rozdílu. Musí také být silný aktér, ceremoniální důstojnost je nezbytný předpoklad, ne ambice. Má být zárukou, že nikdo nezneužije svěřenou moc.
Další věc je moje téma, nechci být prezidentem sjednotitelem. Víme, že lidé jsou různí, a kdybychom je sjednocovali na sílu, museli by ustoupit ze svých názorů. Společnost, která spolu souhlasí, je mrtvá. Chci společnost, která se pře a ve veřejném prostoru vyjednává své zájmy.
LN: A ta poslední?
To je pro mě možná nejdůležitější, musí být úplně transparentní. Sám jsem o sobě už na začátku zveřejnil úplně vše. Transparentnost je ale důležitá i obecně, protože narušuje korupci a klientelismus. Transparentní společnost pak dokáže pojmenovat svoje slabiny, ze svých daní si platíme třeba údaje o míře kriminality nebo exekucí. Ale zároveň chybí třeba mapa ukazující, jak jsou úspěšné které nemocnice a jaké jsou kde školy, takže nevíme, kam se stěhovat a kam ne. Kdybychom je všechny dali dohromady, bude v tržním prostředí nezbytné, aby ti slabí skončili.
LN: Přece existuje optimální rozvržení lůžek v nemocniční síti.
Je to soukromý podnikatelský subjekt, a když tam lidé nebudou spokojeni, půjdou jinam. Tak je to správné, normální trh, určují to lidé a jejich spokojenost.
LN: Jak?
Kdyby měli informace a věděli, že je někde kvalitní třeba porodnictví, budou tam chodit.
LN: Pak bychom asi neměli v každé obci školu.
Znám to z USA, kde jsou ceny nemovitostí určovány právě podle pospolitosti, dostupnosti školy a nemocnice. Samozřejmě že to stratifikuje společnost, ale to je tržní. Buď rovnost, nebo volnost.
LN: A nebojíte se, že ti méně šťastní, o kterých jste mluvil, pak nebudou mít dobrou školu ani dobrou nemocnici?
Ano, bojím, ale tak to zkrátka je. Nemáme tolik učitelů a prostředků, aby to bylo všude dobré.
LN: A proč by vás zrovna ti méně šťastní měli volit?
Co chcete, abych řekl? Něco socialistického? Proč by neměli? Říkám jen, že je fajn vědět, kde jsou školy či nemocnice dobré a kde ne. Dnes to pořádně nevíme.
