Ten obrázek zná z populárních knih snad každý. Newton sedí pod stromem, jablko padá, za moment udeří o velikánovo čelo a gravitační zákon bude na světě.
Ve skutečnosti to bylo jinak, fyzik se jen jednou při vysvětlování řečnicky zeptal: „Proč padá jablko vždy svisle dolů?“ Historka, stvořená dodatečně Voltairem, však zastínila skutečnost, takže dotyčná jabloň byla dokonce „identifikována“ a hýčkána až do konce svých dní; uschla někdy v 19. století.
Zvyky romantizujících autorů, kteří spatřovali ve vědcích neohrožené hrdiny doby a snažili se pateticky vyzdvihovat jejich „hvězdné hodiny“, mohly sice leckomu lichotit, byly však vývojem překonány -nejpozději s přechodem na kolektivní, mezinárodní spolupráci, jejíž výsledek stále víc určuje kvalita užívané techniky.
Kdo dnes nemá přístup třeba k datům z Hubbleova teleskopu, sotva může doufat, že na něco přijde jen tak, s blokem v ruce jako ještě před sto lety Einstein.
Starší populární literatura je však z hlediska svědectví o „zážitku objevu“ nedostatečná ještě z jiného důvodu. Objev je v ní často popisován „zvenčí“: jako odborný úspěch, nebo dokonce společenský triumf, tedy jako odrůda „uznání“, „vítězství“, výsledek mocenského vztahu mezi lidmi.
Prozaické skutečnosti Dnešní objevitelé mnohem raději a častěji hovoří o okolnostech svých objevů než o pocitech, které je provázely.
Geolog Michal Filippi, jeden z českých objevitelů největší solné jeskyně na světě (v Íránu roku 2006) říká: „Vědomí nějakých pocitů úspěchu nebo radosti většinou zastírala únava, dusno a zápach z tlejících zbytků organické hmoty, pálení škrábanců, které je v solance mimořádně silné, a místy také strach z možné nehody v nebezpečných místech - v kamenných závalech, na laně v propastech a v podobných ne zcela komfortních situacích.“ Až když prý se „něco opravdu výjimečného“ objevilo, dostavil se především pocit ohromení z okolní krásy a pokora a vděk za to, „že zrovna my můžeme být u toho“.
Kamil Hornoch, objevitel několika nov, popisuje objevení té první (v galaxii M31 v srpnu 2002) jako stav, kdy se mu zrychlil tep, ale kdy se zároveň musel plně soustředit na kontrolu, zda jde o reálný objekt a ne třeba o kaz na snímku. Pocit napětí a nervozity (protože nebylo jasné, o jaký typ proměnné hvězdy se jedná) nakonec vystřídala radost, že jde o jev, ve který nejvíc doufal.
Astronom Miloš Tichý, objevitel mnoha planetek a nejméně jedné komety, říká, že u asteroidů pohybujících se v blízkosti Země není na radost ani čas. „Všem nám na Kleti hned hloubá v mysli, aby byla měření přesná, aby se těleso neztratilo, komu po světě napsat, aby nám pomohl zpřesnit jeho dráhu, jestli se s tím tělesem nesrazíme... Trošku zastavíme až v okamžiku, kdy vyjde cirkulář s novým objevem a my víme, jak se těleso pohybuje i či a v jaké vzdálenosti nás mine. To mi pak ani nevadí únava po několika propozorovaných nocích za sebou.“ Zdá se dokonce, že mnoho času na to, aby člověk svůj „zážitek objevu“ strávil, není ani v oboru zdánlivě tak „pomalém“, jako je egyptologie. Ladislav Bareš, vedoucí týmu, který v roce 1996 objevil neporušenou hrobku z dob pyramid, popisuje své výsledné pocity jako „smíšené“: „Na jednu stranu radost s údivem - nedotčených pohřebních komor v egyptských hrobkách se nachází poměrně málo (předcházející obdobného typu byla objevena v roce 1941, tedy o 55 let dříve), na druhé straně pocit hluboké zodpovědnosti - za zabezpečení proti možnému poškození nebo zničení, za dokumentaci a budoucí zpracování nálezu.“ Náhoda, intuice, sen Problém je v tom, že práce je mnoho, a objev přichází jednou za uherský rok. „Heuréka je, myslím, rezervováno těm největším,“ říká skepticky astronom David Vokrouhlický, spolupůvodce loňského odhalení stáří a původu planetky, která před 65 miliony let srážkou se Zemí pravděpodobně vyhubila dinosaury.
Co víc: „heuréka“, jak se zdá, je zážitek tak výjimečný, že jeho mechanismus zůstává záhadou i těm, jimž se poštěstilo ho zažít. Profesorka Helena Illnerová v 60. letech minulého století objevila vliv náhlého nočního osvětlení na biologické hodiny, respektive na malou žlázku s vnitřní sekrecí, epifýzu, kterou biohodiny řídí. Objev popisuje slovy: „Sledovala jsem, jak se epifýza po narození vyvíjí u malých potkánků. Otvírají oči až okolo patnáctého dne života a mě zajímalo, jak se pak změní jejich metabolismus.
O hladině epifyzárního hormonu melatoninu se věřilo, že je ovlivnitelná osvětlením. Jednou v noci se stalo, že jsem na chvilku pootevřela dveře zatemnělého zvěřince na osvětlenou chodbu, abych v něm trochu viděla - a ta chvilka stačila, aby naměřené noční hodnoty neuropřenašeče serotoninu, ze kterého se melatonin v epifýze tvoří, byly tak vysoké jako předtím nikdy. Ta trocha světla, která na potkany pootevřenými dveřmi dopadla, všechno změnila: byla to nejrychlejší změna koncentrace biologicky aktivní látky, která byla do té doby zaznamenaná.“
Nebyla to jen „náhoda“: byl to „objev“, protože nablízku byl člověk, který náhodu uměl přečíst. Podobné zisky se často připisují intuici, tedy duševnímu pochodu, který nemá zřejmý racionální obsah; z objevitelských vzpomínek však plyne, že také intuice „přeje připraveným“. Konečně, po „náhodě“ či „intuici“ platí i pro „sen“, že nablízku musí být někdo, kdo objeví jeho smysl. Nejčastěji se v této souvislosti cituje Kekuleho proslulý objev struktury benzenu.
Svůj snový zážitek sám kdysi vylíčil slovy: „Před očima mi pluly atomy. Dlouhé řetězce atomů se vlnily a přibližovaly k sobě; všechny se pohybovaly, otáčely se, kroutily jako hadi. A najednou - co to? Jeden z hadů si chytil vlastní ocas a celý obraz se zuřivě roztočil, takže nešlo rozeznat, kde v tom kole je hlava.“ August Kekule se vzbudil a pochopil: ten had je benzen.
***
Článek byl převzat z prvního čísla akademické revue Národní 3, která vychází příští týden. Ukázku z článku vybrala a titulek doplnila redakce Lidových novin.
Emoce ve světě vědy Astronom, egyptolog, bioložka... a další badatelé z různých vědních oborů uvažují o emocích, které pociťují v „okamžiku objevu“.
August Kekule svůj objev, strukturu benzenu, viděl ve snu. Svůj zážitek vylíčil slovy: „Před očima mi pluly atomy. Dlouhé řetězce atomů se vlnily a kroutily jako hadi. A najednou - co to? Jeden z hadů si chytil vlastní ocas a celý obraz se zuřivě roztočil, takže nešlo rozeznat, kde v tom kole je hlava.“ Kekule se vzbudil a pochopil: ten had je benzen. Egyptolog profesor Ladislav Bareš v pohřební komoře Menechibnekona, vysokého hodnostáře z období kolem roku 530 př. n. l. Český odborník k tomuto objevu říká: „Komora byla vyloupena, ale když jsme do ní otvorem po zlodějích vstupovali, nebyly naše pocity moc odlišné od toho, co jsme cítili o deset let dříve při objevu nepoškozené hrobky kněze Iufaa.
Profesorka Helena Illnerová zdánlivě monotónní několikaleté laboratorní rozpracovávání svého objevu biologických hodin komentuje slovy: „To není tak, že přijdete ráno do práce, seberete výsledky, opoznámkujete je a druhý den znova. To všechno děláte rozechvěle!“
Kamil Hornoch, objevitel několika nov, popisuje objevení té první v srpnu 2002 jako stav, kdy se mu zrychlil tep, ale kdy se zároveň musel plně soustředit na kontrolu, zda jde o reálný objekt, a ne třeba o kaz na snímku.
