Nástup prezidenta Piňery symbolicky uzavřel dvacetiletý přechod od vojenské junty k demokracii. Chilská „sametová revoluce“ byla o to paradoxnější, že se odehrála za přímé spolupráce Augusta Pinocheta, jenž roku 1988 vyhlásil referendum na vlastní hlavu. K velkému překvapení tehdejšího prezidenta a šéfa ozbrojených sil 55,9 procenta Chilanů hlasovalo proti jeho setrvání v úřadu. Mnozí příznivci i nepřátelé pak byli neméně překvapeni, když pučistický generál názor voličů vyslyšel a 11. března 1990 z úřadu hlavy státu odstoupil.
V hodnocení Pinochetovy vlády dodnes v Chile nepanuje shoda. Vedou se živé polemiky, zda generála považovat za hrdinu, či zločince, za otce chilského ekonomického zázraku, či loutku USA ve studené válce proti komunismu. Přes početný tábor jeho příznivců však monopol na prezidentský úřad držela Concertación, koalice socialistů, křesťanských demokratů a menších stran. Jejich lídři – i právě odcházející prezidentka Michelle Bacheletová – nejednou osobně reprezentovali mučené a pronásledované oběti Pinochetova vládnutí, jež od roku 1973 potíralo vše zavánějící socialismem či komunismem.
Piňera jako král Midas To, že si Chilané dokázali zvolit konzervativního politika, dokládá vyzrálost země a její demokracie. Piňera získal podporu od široké škály osobností, včetně některých těžkých vah z koalice Concertación, či dokonce od Fernanda Florese, někdejšího ministra financí socialistického kabinetu svrženého Pinochetem.
Slovy spisovatele Jorgeho Edwardse, aby v „Chile existovala normální, liberální demokracie, nejde donekonečna satanizovat nebo obviňovat pravici. Jednoduše je třeba, aby se mohla střídat u moci.“ Při první vlně nedávných zemětřesení prezidentka Bacheletová váhala nasadit armádu do ulic právě kvůli vzpomínkám na pinochetismus, ale zdá se, že tento způsob uvažování je v Chile stále více věcí minulosti či tragických osobních jizev. Země vstupuje bez komplexů a kostlivců ve skříni do nové politické éry. Jak by tato nová éra měla vypadat, soudě podle nového prezidenta?
Sebastián Piňera v kampani sliboval, že Chile dosáhne vyššího příjmu na hlavu než Portugalsko, za šestiprocentního růstu vytvoří milion nových pracovních příležitostí a zároveň udrží stávající sociální výdaje. Podobná vábení se v latinskoamerické politické aréně obvykle chápou jako laciná populistická nadsázka, kdyby ovšem sám Piňera nebyl důkazem, že vše je možné.
Má za sebou brilantní akademickou dráhu zakončenou doktorátem z ekonomie na Harvardu. Ještě dlouho po návratu do Chile kombinoval univerzitní výuku s podnikáním. Svůj majetek vybudoval postupně a vlastním přičiněním, dnes je miliardářem uváděným v žebříčku časopisu Forbes.
Jako král Midas, čeho se dotkne, promění se ve zlato: když kupoval podíl v dnes prosperujících chilských aeroliniích LAN, byly bezvýznamnou lokální společností. Chilevisión, okrajový televizní kanál, proměnil v druhý nejsledovanější v zemi. Proč by se jeho štěstěna neměla vztahovat i na politiku?
Sebastián Piňera v ní není žádný nováček. Po návratu demokracie se stal senátorem, spoluzakládal konzervativní stranu Renovación Nacional a o prezidentský post se pokoušel opakovaně. Pochází z vlivné rodiny a jeho životopis přibližuje politickou historii Chile posledních padesáti let. Jeho otec, diplomat a politik, byl jedním z nejbližších spolupracovníků křesťanskodemokratického prezidenta Eduarda Freie Montalvy. Jeho strýc je jednou z klíčových osobností tamní katolické hierarchie. Bratr José byl ministrem za Pinocheta, bratr Pablo naopak ve středolevicové koalici Concertación.
Sebastián Piňera svůj politický formát prokázal i tím, že po lednovém volebním vítězství přislíbil prodat své podíly v soukromých společnostech, aby zamezil konfliktu zájmů. Jako třetí nejbohatší Chilan tak zčeřil jinak poklidné vody burzy v Santiagu. Stejnou věc teď požaduje po svých ministrech. Přitom se nezdá, že by někdo z nového kabinetu měl za lubem vytunelování státu či toužil po imunitě.
Tolik oslavovaná chilská demokratická tradice není pouhé klišé. Má hluboké kořeny, jež šestnáct let Pinochetova vojenského vládnutí sice narušilo, ale očividně je zde nač navazovat. V posledním desetiletí, kdy v regionu sklízeli volební triumfy frustrovaní vojáci či hvězdy zábavního průmyslu, se v Chile zúčastňovali prezidentských klání kandidáti plynně hovořící anglicky, nejednou s doktoráty ze zahraničních univerzit.
Chceme patřit mezi rozvinuté Jednou z interpretací Piňerova vítězství jsou hlubší, sociologické důvody. Chilané touží patřit mezi rozvinuté země. V řadě indikátorů, jako je zdraví, délka života či dostupnost vzdělání, už Chile tuto ambici splňuje. Viditelnost v mezinárodním kontextu je v nepoměru s rozlohou země a jejím ekonomickým významem.
Chile má zvláštní obchodní dohody se Spojenými státy, Evropskou unií a asijskými zeměmi z druhého břehu Pacifiku. V čele vlivné Organizace amerických států (OAS) stojí chilský právník José Miguel Insulza, jenž strávil léta Pinochetovy vlády v mexickém exilu. OECD, klub sdružující vyspělé demokratické země světa s tržní ekonomikou, nedávno přizval Chile k členství coby první zemi regionu. Ovšem v jiných zásadních ohledech, jako třeba v rozdělení bohatství, zatím Chile selhává. Chilané zvolili Piňeru, úspěšného podnikatele, politika a akademika s mezinárodní zkušeností, od kterého chtějí, aby Chile rozvinutému světu přiblížil i v těchto dalších ohledech. Po sérii tragických zemětřesení, která zemi zasáhla v únoru a březnu, je otázka, nakolik jsou smělé ekonomické cíle nového prezidenta proveditelné či nakolik bude při rekonstrukci země muset využívat spíše svých nadpřirozených schopností krále Midase.
Jedno je jisté: zvolením Piňery uzavřelo Chile vyrovnání s vojenskou nedemokratickou minulostí a vstoupilo do zcela nové, přízraky nezatížené politické etapy.
***
To, že si Chilané dokázali zvolit konzervativního politika, dokládá vyzrálost země a její demokracie
O autorovi| KATEŘINA BŘEZINOVÁ, hispanistka Článek vznikl s přispěním chilského politologa Ivana Witkera
