Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Chirurg, který sebou škube

Česko

Po ránu si hraje na vlak řítící se prérií, dopoledne operuje

UKÁZKA Z KNIHY O VĚDĚ

Po čaji jsme se šli s doktorem projít. Při procházce mi Carlem Bennett vyprávěl o svém životě. Byl adoptované dítě, a tak nevěděl, zda někdo z jeho rodiny Tourettovým syndromem netrpěl. Choroba, která se projevuje stereotypními motorickými tiky, nekontrolovatelným vydáváním zvuků nebo poruchami pozornosti, u něj propukla v sedmi letech.

„Nosil jsem brýle, rovnátka a škubal jsem sebou. Nemoc, to už byla rána z milosti. Držel jsem se stranou, byl ze mne samotář. Neprotelefonoval jsem celé dlouhé hodiny s kamarády.“

Být sám a sám chodit na dlouhé výlety mu vyhovovalo. Cítil se nezávislý a soběstačný. Byl vždycky šikovný a miloval přírodu -zajímalo ho, jak se formují skály, jak rostou květiny, jak se pohybují zvířata a jak pracují svaly, jak drží naše tělo pohromadě. Velmi brzy se rozhodl, že z něho bude chirurg.

Anatomii měl rád, ale lékařská fakulta pro něj byla velmi obtížná. Nejen kvůli tikům a dotekům, které mu téměř znemožňovaly čtení, protože každý řádek musel číst několikrát. „Každý odstavec jsem si musel upravit tak, aby všechny čtyři rohy byly v mém zorném poli symetrické.“ Musel jednotlivé odstavce a někdy i řádky „srovnat“, a navíc byl posedlý potřebou „uspořádat“, alespoň v duchu, symetricky interpunkci, musel spočítat výskyt jednotlivých písmen, musel opakovat slova, fráze, řádky.

To vše mu zabraňovalo číst plynule a automaticky. Stejné problémy má pořád, nedokáže přelétnout očima článek a rychle se dobrat jádra věci. Ale všechny ty potíže ho nutí číst důkladně-lékařské učebnice se naučil téměř nazpaměť.

Po ukončení medicíny se chtěl podívat do velmi vzdálených končin, hlavně na sever, a udělal to. Pracoval jako lékař v severozápadních teritoriích Kanady v Yukonu a také byl lékařem na ledoborci v Arktidě. Měl dar získávat lidi a velmi se sblížil s Eskymáky, s nimiž pracoval. V roce 1968, v osmadvaceti letech, se oženil a podnikl svatební cestu kolem světa. Splnil si také svůj chlapecký sen-vystoupil na Kilimandžáro. Posledních sedmnáct let pracoval jako praktický lékař v malých, izolovaných osadách v západní Kanadě, před pěti lety se přestěhoval do Branfordu. Tamní obyvatelé přijali doktora s určitým podezřením - tak to alespoň cítil. „Chirurg, který sebou škube? Co nám může být platný? Co od něho můžeme čekat?“ Ze začátku neměl žádné pacienty a nevěděl, zda se tu vůbec uživí. Ale postupně si získával uznání i přízeň. Praxe se rozšiřovala a kolegové lékaři, zprvu nedůvěřiví a plní pochyb, mu začali brzy věřit a nakonec ho vzali bez výhrad mezi sebe.

To všechno vyprávěl na naší procházce, a když jsme přišli domů, prohlásil, že už toho napovídal dost. Byla už skoro tma a v Branfordu se rozsvěcovala světla. „Ráno půjdeme do nemocnice. Porada je v sedm třicet, pak obstarám své nemocniční pacienty a nakonec objedeme mé nemocné venku. V pátek operuji - vy můžete být při tom.“

V suterénním pokoji Bennettovy vily jsem spal celou noc jako zabitý. Ale velmi brzy ráno mě probudily zvláštní zvuky z tělocvičny, která byla hned vedle. Jako by tam stála lokomotiva chystající se vyjet. Dveře měly průhledná skla, a tak jsem se, ještě v polospánku, podíval, co se děje.

Viděl jsem obrovské vrčící kolo, které se otáčelo a otáčelo, vypouštělo oblaka dýmu a občas zahoukalo. V úžasu jsem dveře otevřel a vstoupil. Do půl pasu nahý Bennett šlapal zuřivě do pedálů kola a kouřil přitom velkou fajfku. Před sebou měl knihu o patologii, otevřenou u kapitoly o neurofibromatóze.

Tak začíná každé ráno-půl hodiny na kole, s oblaky dýmu a s patologií nebo s chirurgií před sebou. Stránky, na nichž jsou knihy otevřeny, odpovídají práci, která ho ten den čeká. Dýmka a rytmický pohyb ho uklidňují. Tiky úplně zmizí, jen občas si doktor zahouká. (Zdá se, že sám sebe v těch chvílích považuje za vlak řítící se prérií.) Tehdy může číst bez obsesí a bez vyrušování.

Jakmile se kolo zastavilo, zaplavily ho okamžitě tiky a různá nutkání. Vyzváněl na zvonek u bicyklu a mumlal: „Fat, fat, fat...fat, fat, fat... fat, fat, fat,“ a pak tajemně „Fat and a quarter tit“ (Tlustý a čtvrtdolar). Slovo „tit“ někdy vynechal... „Co to znamená?“ zeptal jsem se doktora Bennetta.

„Nemám ponětí. Nevím také, kde se vzalo to moje ,hideous‘ (hnusný). Prostě se před mnoha lety z ničeho nic objevilo. Za nějaký čas zmizí a vynoří se jiné slovo. Když jsem unavený, je z toho ,gideous‘. Ta slova občas nemají žádný smysl, prostě mě jen přitahují zvuky. Každý zvláštní zvuk, neobvyklé jméno mohou nastartovat opakování, a pak se nedá nic dělat.“

Opakování určitého slova trvá dva nebo tři měsíce. Jednoho krásného dne skončí a uprázdněné místo zaujme jiné slovo.

Knihu Olivera Sackse nazvanou Antropoložka na Marsu vydalo nakladatelství dybbuk.

Text zkrátila redakce Lidových novin.

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!