UKÁZKA Z KNIHY O VĚDĚ
Po čaji jsme se šli s doktorem projít. Při procházce mi Carlem Bennett vyprávěl o svém životě. Byl adoptované dítě, a tak nevěděl, zda někdo z jeho rodiny Tourettovým syndromem netrpěl. Choroba, která se projevuje stereotypními motorickými tiky, nekontrolovatelným vydáváním zvuků nebo poruchami pozornosti, u něj propukla v sedmi letech.
„Nosil jsem brýle, rovnátka a škubal jsem sebou. Nemoc, to už byla rána z milosti. Držel jsem se stranou, byl ze mne samotář. Neprotelefonoval jsem celé dlouhé hodiny s kamarády.“
Být sám a sám chodit na dlouhé výlety mu vyhovovalo. Cítil se nezávislý a soběstačný. Byl vždycky šikovný a miloval přírodu -zajímalo ho, jak se formují skály, jak rostou květiny, jak se pohybují zvířata a jak pracují svaly, jak drží naše tělo pohromadě. Velmi brzy se rozhodl, že z něho bude chirurg.
Anatomii měl rád, ale lékařská fakulta pro něj byla velmi obtížná. Nejen kvůli tikům a dotekům, které mu téměř znemožňovaly čtení, protože každý řádek musel číst několikrát. „Každý odstavec jsem si musel upravit tak, aby všechny čtyři rohy byly v mém zorném poli symetrické.“ Musel jednotlivé odstavce a někdy i řádky „srovnat“, a navíc byl posedlý potřebou „uspořádat“, alespoň v duchu, symetricky interpunkci, musel spočítat výskyt jednotlivých písmen, musel opakovat slova, fráze, řádky.
To vše mu zabraňovalo číst plynule a automaticky. Stejné problémy má pořád, nedokáže přelétnout očima článek a rychle se dobrat jádra věci. Ale všechny ty potíže ho nutí číst důkladně-lékařské učebnice se naučil téměř nazpaměť.
Po ukončení medicíny se chtěl podívat do velmi vzdálených končin, hlavně na sever, a udělal to. Pracoval jako lékař v severozápadních teritoriích Kanady v Yukonu a také byl lékařem na ledoborci v Arktidě. Měl dar získávat lidi a velmi se sblížil s Eskymáky, s nimiž pracoval. V roce 1968, v osmadvaceti letech, se oženil a podnikl svatební cestu kolem světa. Splnil si také svůj chlapecký sen-vystoupil na Kilimandžáro. Posledních sedmnáct let pracoval jako praktický lékař v malých, izolovaných osadách v západní Kanadě, před pěti lety se přestěhoval do Branfordu. Tamní obyvatelé přijali doktora s určitým podezřením - tak to alespoň cítil. „Chirurg, který sebou škube? Co nám může být platný? Co od něho můžeme čekat?“ Ze začátku neměl žádné pacienty a nevěděl, zda se tu vůbec uživí. Ale postupně si získával uznání i přízeň. Praxe se rozšiřovala a kolegové lékaři, zprvu nedůvěřiví a plní pochyb, mu začali brzy věřit a nakonec ho vzali bez výhrad mezi sebe.
To všechno vyprávěl na naší procházce, a když jsme přišli domů, prohlásil, že už toho napovídal dost. Byla už skoro tma a v Branfordu se rozsvěcovala světla. „Ráno půjdeme do nemocnice. Porada je v sedm třicet, pak obstarám své nemocniční pacienty a nakonec objedeme mé nemocné venku. V pátek operuji - vy můžete být při tom.“
V suterénním pokoji Bennettovy vily jsem spal celou noc jako zabitý. Ale velmi brzy ráno mě probudily zvláštní zvuky z tělocvičny, která byla hned vedle. Jako by tam stála lokomotiva chystající se vyjet. Dveře měly průhledná skla, a tak jsem se, ještě v polospánku, podíval, co se děje.
Viděl jsem obrovské vrčící kolo, které se otáčelo a otáčelo, vypouštělo oblaka dýmu a občas zahoukalo. V úžasu jsem dveře otevřel a vstoupil. Do půl pasu nahý Bennett šlapal zuřivě do pedálů kola a kouřil přitom velkou fajfku. Před sebou měl knihu o patologii, otevřenou u kapitoly o neurofibromatóze.
Tak začíná každé ráno-půl hodiny na kole, s oblaky dýmu a s patologií nebo s chirurgií před sebou. Stránky, na nichž jsou knihy otevřeny, odpovídají práci, která ho ten den čeká. Dýmka a rytmický pohyb ho uklidňují. Tiky úplně zmizí, jen občas si doktor zahouká. (Zdá se, že sám sebe v těch chvílích považuje za vlak řítící se prérií.) Tehdy může číst bez obsesí a bez vyrušování.
Jakmile se kolo zastavilo, zaplavily ho okamžitě tiky a různá nutkání. Vyzváněl na zvonek u bicyklu a mumlal: „Fat, fat, fat...fat, fat, fat... fat, fat, fat,“ a pak tajemně „Fat and a quarter tit“ (Tlustý a čtvrtdolar). Slovo „tit“ někdy vynechal... „Co to znamená?“ zeptal jsem se doktora Bennetta.
„Nemám ponětí. Nevím také, kde se vzalo to moje ,hideous‘ (hnusný). Prostě se před mnoha lety z ničeho nic objevilo. Za nějaký čas zmizí a vynoří se jiné slovo. Když jsem unavený, je z toho ,gideous‘. Ta slova občas nemají žádný smysl, prostě mě jen přitahují zvuky. Každý zvláštní zvuk, neobvyklé jméno mohou nastartovat opakování, a pak se nedá nic dělat.“
Opakování určitého slova trvá dva nebo tři měsíce. Jednoho krásného dne skončí a uprázdněné místo zaujme jiné slovo.
Knihu Olivera Sackse nazvanou Antropoložka na Marsu vydalo nakladatelství dybbuk.
Text zkrátila redakce Lidových novin.
