V neurochirurgické literatuře máme termín „virtuoso faktor“. Jde o situaci, kdy operaci provádí chirurg, pro kterého je daná oblast profesionálním koníčkem, problematikou, ve které publikuje a přednáší. Výsledkem je, že ke kvalitě pracoviště, k potřebnému vybavení a ke zkušenému týmu dodá ještě jeden specifický faktor, svoji virtuozitu. Něco jako špičkový hokejista. Sám není důležitý, svoji virtuozitu prokáže až v dobrém týmu. A tím pozvedá celý tým na vyšší úroveň.
Veřejnost oprávněně chce, abychom byli virtuosy chirurgie všichni. Není to možné. Těch špičkových a opravdu ojedinělých je v každém chirurgickém oboru pouze několik. Stejnou úroveň nemohou mít všichni, to jsme nedokázali s maximální státní podporou egalitářství ani za komunismu. A je to dobře.
Kdo je považován za virtuosa? V houslích třeba Hudeček, v hokeji Jágr, v tenise Federer... Co mají společného? Začali v raném dětství, od malička svoji dovednost neúnavně trénovali, v 18 byli již profesionály na vrcholu. Má takovou šanci chirurg?
Při dětských chirurgických pokusech na mouchách či žábách přišli dospělí a trest byl okamžitý. Chirurg začíná s tréninkem zhruba v 25 letech a příprava trvá tak osm let, takže hotový je ve 33 až 35 letech. Hodně pozdě. Učí se tedy již dospělý člověk s fixovanými motorickými vzorci, se stabilní manuální výbavou. Kdo hraje tenis, ví, že v dospělosti se již stylově čistá hra naučit nedá.
Výchovu chirurgických virtuosů od dětství vidím jako neschůdnou: myslíte, že by mohly vzniknout chirurgické školičky, operační sály na základních školách, trénink na přístrojích pro extrakorporální oběh na gymnáziu? Určitě bychom vychovali vynikající chirurgy, ale mám obavy, že od šestiletého učně bych si asi totální endoprotézu udělat nenechal. Ve dvaceti by je však dělal dokonale. Ve čtyřiceti, už jako důchodce, by vychovával mladé adepty školního věku.
Chirurgie vyžaduje určitou manuální zručnost. Ta však sama o sobě nestačí, dokonce není ani to hlavní. Pokud dominuje, vznikne chirurg se „zlatýma rukama“. Vynikající řemeslník, oblíbený veřejností, vcelku i respektovaný kolegy. Ale osobně takového příliš nechci. Preferuji chirurgy s tvůrčím a rychlým myšlením, znalostmi, schopností improvizace, kteří ruce ovládají mozkem.
Rozhodující je zralost chirurgické osobnosti a zkušenosti jednotlivce. Zralý chirurg ví, kdy ještě jednou přesadit svorku na výduti, i když je již její nasazení uspokojivé. Nebude operovat tam, kde nádor nemocného pro příštích 10 let neohrozí, když už nyní je pacientovi devadesát. A nebude operovat tak, aby měl perfektní pooperační magnetickou rezonanci (trofejní) za cenu toho, že nemocný bude poškozen.
Získat tyto atributy či se zbavit představ o všemohoucnosti chirurgie trvá nepoměrně déle. Chirurg je „dospělý“, dejme tomu, mezi čtyřiceti padesáti lety. A ne každý chirurgicky dospěje. Ne každý na to má mentální a lidské vlastnosti. Ne každý má to štěstí, že může koncentrovat dostatek nemocných ve vybrané oblasti, ne každý může pracovat na špičkovém a adekvátně vybaveném pracovišti. Jako v hokeji, ne každý se dostane do extraligy, kde je dobrý tým zaručen. Rád bych tedy, abychom nepoužívali termín „virtuoso faktor“. V oboru bych dal přednost termínu „zralostní faktor“.
Ale nezní tak hezky, a tak se budu muset smířit s virtuosem. Budu však pořád vidět to nešťastné trestané děcko, které nesmí pitvat rodinnou kočku.
Veřejnost celkem oprávněně chce, abychom byli virtuosy chirurgie všichni. Není to možné.
O autorovi| Vladimír Beneš neurochirurg, Autor je přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha
