Chlapi, učte se mluvit o lásce

LN Hudební odborníci vám přiznávají neuvěřitelný hlas, náctileté fanynky se rozplývají nad romantickými texty a vzhledem středověkého rytíře. Hlas chápu, ale ne tak hysterii kolem vašeho image - stejně tak Bárty, Vojtka, Střihavky... Že by vliv teď tak populárních historických a fantasy filmů?
Nevím, jakou roli v tom hrají zrovna filmy. Podle mě mají ženský a holky dost uťáplých svatoušků. Naopak mají rády chlapa, ze kterýho je ten chlap cejtit. To neznamená, že smrdí a je špinavej, to ne, my jsme navoněný a učesaný, ale furt tam ten chlap je.

LN A nezaráží vás, že většinu vašeho publika tvoří „malý holky?“
Proč bych neměl zpívat pro malý holky? Jenže to se pletete, na moje koncerty chodí stejně tak desetiletí jako padesátiletí.

LN S minulostí v Arakainech a přítomností v zábavních pořadech vám musí chybět věrná cílovka. Nebo ne?
Jasně vymezené publikum? To si můžou dovolit americký muzikanti. U nás to takhle nefunguje. Sedm let jsme s Precedensem hráli v Malostranské besedě pro sto lidí. Je to skvělý hrát v klubu pro sto lidí, mají ruce nahoře, reagujou. Ale hrál jsem třeba pro deset tisíc lidí a to je taky výborný. Fakt výborný.

LN Takže raději než pro hudební znalce po klubech hrajete pro televizní fanynky, které vás „žerou“?

LN Všimla jsem si, že průlom přišel se skladbou Ještě že tě lásko mám, což je vyznání skladatele Karla Svobody jeho ženě Vendule. Jak jste se cítil, když jste zpíval ženě jiného muže?
Hodně jsem to řešil, nebyl jsem si jistý, jak k tomu mám přistoupit. Píše písničku svojí ženě a mě si pozve, abych ji zazpíval. Možná si mě vybral, protože jako interpret umím předávat i takový emoce. Ale zase na druhou stranu, není to divný, když sedí v publiku oba dva, vedle sebe a já jsem prostředník mezi nima? Jak jsem říkal, musel jsem si to přebrat. Jenže ta písnička se neuvěřitelně čapla, tisíce ženských v týhle republice si to vzaly za svý.

LN To museli mít jejich partneři radost.
Proč? Naopak, chlap té své holce raději dá moji písničku, než aby jí řekl, že ji miluje. To mi přijde trošku hloupý, měli by začít víc přemejšlet. Vždyť ona si to pak pustí doma v obýváku, on kolem ní chodí v trenýrkách a ji napadá, proč mi tohle neřekne sám? Dnešní doba je moc rychlá, cit a obdiv ženám hrozně chybí. A nemá to nic společného se mnou nebo s věkem. Vždyť to chytlo i moji mámu, nebo babičku mojí ženy, kterou tahle skladba spolehlivě rozbrečí.

LN A co vaši ženu?
Já se nebojím jí to říkat.

LN Vaše druhá žena je taky herečka. Jak to zvládáte?
Máme malýho kluka a musím se přiznat, že se stará víc ona.

LN Vždyť jsem kdesi četla, že přebalujete, byl jste u porodu...
A málem tam omdlel, takže jsem musel krást manželce kyslík. No dobře, přebaloval jsem. Ale není to v té míře, jako ta máma. Prostě jsem často pryč.

LN Aspoň nejste daleko. Dřív jste třeba odjel na tři roky pracovat do Vídně. Navíc ne za muzikou, ale dělat truhlařinu.
Bylo to po revoluci. Chtěl jsem zabezpečit rodinu, v Česku to v té době ještě bylo špatný, nebo spíš tam to bylo lepší, takže jsem tam utekl. Práce bylo mraky, jak za první republiky. Měli jsme vytipovanou fabriku, pracovali jsme 14 hodin denně, spali v maringotce a vařili si pytlíkový polívky. Odnesl jsem si z toho bolavý záda, peníze a posléze i rozvod.

LN Jak jste se tedy dostal k muzikálům?
Přes Plzeň, kam jsem pak odešel za muzikou s batohem a kartáčkem na zuby. Hrál jsem tam v kapelách, točil pivo a reklamy pro rádio West. Tam jsem se dozvěděl o konkursu na Drákulu. Na Drákulu mě samozřejmě nevzali, třeba už proto, že jsem malej.

LN Přesto jste se nakonec v tom muzikálu objevil.
Zašel za mnou dirigent Jirka Škorpík. Jestli bych nechtěl zpívat sbory, že se mu líbí můj hlas. Co tím myslíte - sbory, ptal jsem se. To je parta lidí, která podporuje sólisty, vysvětloval mi. Jestli zpívají, tak to je dobrý, to já chci. Začal jsem s nimi a postupně jsem si tam kvetl. A tak jsem vzal batoh, kartáček na zuby a přijel do Prahy. Ze začátku jsem musel dělat snad úplně všechno. Reklamy, dabingy - abych se uživil, abych si udělal jméno.

LN Váš poslední klip je o tom, jaké to je sáhnout si na dno. Smutnej chlap v bytě třetí kategorie... To bylo o vás?
To se nedá tak brát. Já jsem nikdy neztrácel naději, věděl jsem, že se nakonec někam dostanu, i když jsem byl třeba chvíli bezdomovec. Takže byt třetí kategorie je vlastně pozitivní. Neprší na vás, není vám zima.

LN No jo, ale tenhle klip končí v blázinci.
Jo, ale tam neskončím já, ale takovej malej panáček. Život je o tom, aby člověk prolezl a byl s tím spokojený. Každý den něco na člověka číhá, nebo někdo. Něco vás štve a něco nechcete a musíte, celý život něco řešíte a ideální to nemůže být nikdy.

LN Vám se to ale nakonec podařilo, ne? A jak to, že zrovna teď?
Protože jsem se rozhodl. Možná kdybych měl odvahu už před deseti lety, tak by to přišlo dřív.

LN Dobře, ale nepřipadáte si trochu schizofrenní? Arakain, Precedens, Petr Dvorský, slaďák od Karla Svobody, znělka Pojišťovny štěstí, Doremi, show Šárka...
Je pravda, že jsem schopný zpívat na různých akcích, tak to prostě je. Když Nova vrazí peníze do seriálu a do původní znělky, bylo by divný, kdyby si mě neprosazovala ve svém pořadu. A bylo by divný, kdybych to odmítl zazpívat. Ale všeho s mírou. Nezpívám písničky někoho jinýho, nevystupuju v kostýmu sněhuláka, nedělám kraviny.

LN Takže vy si nemyslíte, že vám škodí, že vlastně nemáte žádný názor, jste tam, kam vás showbyznys zavede?
Naopak, beru to jako svůj klad, velké pozitivum. Kdybych byl snadno identifikovatelnej, tak bych se neuživil a možná bych rychle zapadl. Znám spoustu lidí, kteří jsou výborní, ale jsou dvacet let underground. Třeba se o nich za sto let bude psát v encyklopediích, ale mě zajímá, co je teď.

Petr Kolář (38)

Pochází z Českých Budějovic odkud utekl do Plzně a později do Prahy za hudbou. V Praze začal zpívat v roce 1994 v muzikálu Dracula, kde ho objevil Martin Němec ze skupiny Precedens. S nimi hrál zhruba sedm let. U muzikálů zůstal (Krysař, Tři mušketýři), ale začal zpívat ve skupině Arakain. Teď chystá nové turné se svou multiplatinovou sólovou deskou a spolupracuje s Karlem Svobodou.