Opravdu mimořádný Chlestakov se v těchto dnech má čile k světu v Národním divadle v Brně. Narodil se pod rukama hostujícího režiséra Ivana Rajmonta a hrajícího dramaturga, skladatele a dirigenta Martina Dohnala. Brněnský Revizor stojí a padá s výkonem představitele titulní role. A ten je mimořádný - nevymizí z paměti stejně, jako mi z ní nikdy nevymizí Oleg Tabakov, hostující v téže hře před čtyřiceti lety v Činoherním klubu.
Reprodukce a originál Byť se hraje týž Mahlerův překlad (je obdivuhodné, jak za půlstoletí nezestárl), Rajmontovu inscenaci samozřejmě nelze s Kačerovým životním opusem srovnávat. Kačer vytvořil tehdy stylově jednolitou hereckou polyfonii s řadou vyrovnaných, samostatně vedených hlasů (jinou, ale podobně jednotnou symfonii nyní vykouzlil Vladimír Morávek z vinohradských herců v Ženitbě), zatímco v Brně se vlastně hrají dvě divadla, ne vždy sourodá. To jedno, většinou na reprodukčně slušné úrovni, hrají „tradiční“ herci Mahenovy činohry: Hejtman Zdeňka Dvořáka je přesně tím nařvaným funkcionářem, jak se sluší a patří, bodrým Napoleonem okresního formátu, který při styku s předpokládanou „věrchuškou“ ztrácí suverenitu, již znovu nabývá až po zasnoubení dcery s údajným revizorem, tj. těsně před svým pádem do věčného bytí v ostudě.
Také ostatní, rodina (výrazná hejtmanka Dity Kaplanové statečně zápolí s rusky baňatým kostýmem, deformujícím postavu) i zkorumpovaní podřízení, jsou očekávatelně úplatní a škodolibí (nejlíp si vede Bedřich Výtisk jako soudce Ljapkin-Ťapkin). I když úvod a zejména rozvleklý závěr (čtení dopisu, hledání viníka) volají po razantním přeřazení na vyšší rychlostní stupen, i bez Chlestakova by inscenace patřila k dobrému činohernímu standardu.
Invenční hudbou, jež je tu opravdovým dramatickým partnerem (Šostakovičův Valčík č. 2 ze Suity pro jazzový orchestr), a jedinečným Chlestakovem se opus z průměru vymyká. Zatímco ostatní figury si lze představit v alternaci v kterémkoli dobrém divadle, Dohnal je nealternovatelný. Jeho Chlestakov mimoděk nastavuje zbytku souboru zrcadlo: oproti jeho energetickému výdeji a smrtícímu nasazení totiž ostatní (s výjimkou občasných zajiskření ve hře jeho nejbližších partnerů) hrají jako by jen na půl plynu.
Fenomén vítězného šílenství Od chvíle, kdy si Chlestakov v nouzi nejvyšší v hotelovém pokoji ubalí improvizované „bezdomovecké“ obří cigáro z bůhvíčeho, bylo představení zachráněno. Tento Chlestakov si klidně může dovolit lovit okurky v láku kravatou a tou si pak ovázat bolavou hlavu. Geniálním nápadem bylo dát hekticky gestikulujícímu herci do obou rukou odzátkované lahve, jimiž při svých řečnických výkonech poléval zkoprnělé posluchače. Těchto klaunských gagů, z nichž je stavěn kubistický portrét šíleného, vyšinutého úředníka, je tu nepřeberně.
Omyl desítek Chlestakovů, jež jsem v životě viděl, je, že jej hráli jako protřelého sňatkového podvodníka a světáka (světák se nikdy tak diletantsky neopije, jako se to stane Chlestakovovi). Ve skutečnosti je to ubohý petrohradský podúředník, dolévající kdesi na úřadě nadřízeným inkoust do kalamáře, jenž si na hejska jen šmírácky hraje. Těch pár minut slávy, jež v okresním křupanově prožívá, nikdy v životě nezažil a ani nezažije.
Surrealista Petr Král nazval kdysi herectví Vlasty Buriana „fenomén vítězného šílenství“: takový je i tento Chlestakov. Šílený sen subalterního ouřady, sen o moci a bezuzdné erotice. Odtud ta divokost gest, to máchání rukama, ta „pseudologia phantastica“, tj. nemoc chorobného lhaní, kdy pacient sveřepě věří vlastním bludům, a proto je umí vnutit ostatním. Nemoc nebezpečnější o to, že postihuje zejména politiky, dvojnásob pak před volbami...
N. V. Gogol: Revizor
režie: Ivan Rajmont scéna: Martin Černý kostýmy: Jana Preková Premiéra 19. 3., ND Brno
***
Omylem desítek Chlestakovů je, že jej režiséři pojali jako protřelého podvodníka. Ve skutečnosti je to jen ubohý petrohradský podúředník dolévající nadřízeným inkoust.
