Když mu bylo sedm let, okouzloval svými klavírními koncerty varšavské salony a byl označován za „nového Mozarta“. Když poprvé začal koncertovat mimo Polsko, Robert Schumann přivítal jeho skladby slovy: „Pánové, klobouk dolů! Hle, génius.“ Když v roce 1849 umíral v pařížském exilu, „každá dáma z dobré společnosti pociťovala jako svoji povinnost alespoň jednou omdlít u jeho smrtelné postele“. Dnes slavíme dvousté výročí narození Fryderyka Chopina - celebrity Evropy doby romantismu, velikána světové hudby, ale také polské národní ikony.
Mohutné oslavy Chopinova roku, vyhlášené oficiálně UNESCO i polskou sněmovnou a zahájené už loni na podzim v Praze a Pekingu, nyní vstupují do své rozhodující fáze. Polsko, ale také další evropské a světové metropole zaplavuje vlna koncertů, příležitostných alb, ale i multimediálních či výtvarných projektů spojených s hudebníkem. Chopin je totiž - řečeno jazykem dnešní doby - výborná a mezinárodně uznávána „značka“, jejíž silou je navíc univerzalita hudby, která nezná jazykové a historické hranice.
Pašerák zakázané polskosti To, co dnešní doba vystihuje terminologií z reklamní branže, pro celé generace předtím bylo totožné s autentickým kultem Chopina, který lze jen stěží porovnat s posmrtným osudem kteréhokoliv českého umělce. Skladatelův jmenovec Friedrich Nietzsche (který se rád odvolával na svůj údajný polský původ) výstižně shrnul tento fenomén: „Sám se ještě cítím jako Polák natolik, abych kvůli Chopinovi bez váhání obětoval všechnu ostatní hudbu.“
Chopin je - či přinejmenším byl - v Polsku mnohem více než skladatel. Koneckonců i už zmíněný Schumann, jehož nemůžeme podezírat z lhostejnosti k čistě hudební stránce díla, psal o „smrtelné hrozbě“, již pro „krutovládce ze severu“ (míněni němečtí skladatelé) představují Chopinovy skladby -„kanony skryté v květinách“. Schumanna si zřejmě přečetl i Hans Frank, Hitlerův náměstek v okupovaném Polsku, a provádění Chopinových skladeb zcela zakázal.
Tuto Chopinovu podvratnost a jeho polský kult nelze samozřejmě zkoumat bez odvolání na specifika polských dějin. Chopin - stejně jako Smetana a další „národní“ skladatelé 19. století - za své postavení vděčí především tvůrčímu využití a „znesmrtelnění“ lidových hudebních motivů a tradic. Není náhoda, že právě melancholická smuteční vrba spojovaná s Chopinovou hudbou se pro další generace stala novým polským „národním stromem“, a předstihla tak panslovanskou lípu...
„On byl ten, kdo v řádcích nevinných not pašoval zakázanou polskost rodákům rozptýleným po všech koutech světa“, v jeho hudbě bylo „vše, co nám zakazovali“, a „k němu se tiskla naše trpící srdce“ - v těchto exaltovaných větách byla Chopinova role popisována při příležitosti stého výročí jeho narození, které vyvolalo v zemi opravdovou chopinomanii. A není možná od věci dodat, že jejich autor, klavírista a nejslavnější Chopinův interpret Ignacy Paderewski, se o osm let později stal prvním premiérem nezávislého Polska.
Pro národ rozdělený v 19. století mezi tři okolní mocnosti se právě sféra kultury stala primárním prostorem artikulace vlastní svébytnosti.
„Národní umělec“ se vedle „povstalce“ stal nejvýznamnější postavou národní mytologie. Ne náhodou jsou dva romantičtí básníci Mickiewicz a Sľowacki pohřbeni v královské kryptě krakovské katedrály. Jak zní legendární věta z pohřební řeči nad rakví jednoho z nich: „Položte ho vedle králů, neboť byl králům roven.“ Sám osud Chopinových tělesných pozůstatků je v tomto ohledu výmluvný: jeho přání, aby bylo tělo pohřbeno v Polsku, bylo vzhledem k politické situaci nesplnitelné. Ruská vláda jen stěží mohla povolit návrat „národního skladatele“ do porobené země. Chopinova sestra vzala však srdce umělce a převezla je do Varšavy. V sklenici naplněné koňakem a schované ve spodním prádle... Tam bylo až po třiceti letech zazděno do pilíře kostela svatého Kříže.
Zázrakem přežilo i těžké boje během Varšavského povstání. Na reliéfu lze přečíst slova z Matoušova evangelia: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
Stejně pohnutý byl i osud dalších chopinovských symbolů: posmrtná maska skladatele, která vloni poprvé připutovala i do Prahy. Vystavena ve varšavském Královském zámku přežila nejen bombardování na začátku války, ale i mnohem důslednější snahu Němců vymazat v roce 1944 zámek z povrchu zemského. Byla nalezena v sutinách nedotčena - a okamžitě se tak stala symbolem znovuzrození města a celá země. Konečně Chopinův pomník - chlouba největšího varšavského parku Ľazienki: postaven v roce 1926, byl vyhozen do vzduchu jako jeden z prvních symbolů polskosti po obsazení Varšavy Němci. Naopak už na začátku roku 1946 - kdy většina města byla ještě pouhou hromadou trosek - začala jeho rekonstrukce.
Lepší značka než vodka a zubr Když před dvěma lety zažádala skupina vědců, aby mohla Chopinovo srdce prozkoumat s cílem zjistit pravou příčinu skladatelovy smrti, strhla se celonárodní debata (Chopinovo srdce se dokonce dostalo do sitcomu jedné komerční televize). Ukončilo ji zamítavé rozhodnutí ministerstva kultury a jedno ze zdůvodnění znělo, že „s národní relikvií se musí zacházet patřičným způsobem“. Pro mnohé má Chopinův status „národní relikvie“ spíše fatální následky pro opravdovou životnost skladatelova hudebního odkazu. „Kdo je dnes pro nás Chopin? Kromě toho, že jde o chlapíka, jehož obličej známe z bonboniér, lahví a nudných školních akademií?“ ptal se nedávno publicista listu Gazeta Wyborcza. Na druhé straně způsob, s jakým s „národní relikvií“ zachází hudebníci v projektu Rock for Chopin nebo celá řada jazzových interpretátorů Chopinova odkazu, nasvědčuje tomu, že Chopinovo srdce možná naložení ve sklenici s koňakem přece jenom přežije. Snad tomu nasvědčuje i fakt, že v nedávném průzkumu hledajícím nejlepší polskou „značku“ se Chopin umístil na jednom z prvních míst, za Janem Pavlem II., ale s velkým náskokem před vodkou, zubrem a jantarem....
***
Chopin za své postavení vděčí především tvůrčímu využití a „znesmrtelnění“ lidových hudebních motivů a tradic
O autorovi| MACIEJ RUCZAJ pracovník Polského institutu v Praze
