V zemi, kde každý týden onemocní prasečí chřipkou 53 tisíc lidí, byly fotbalové stadiony posledním místem, kde jste si mohli od slavného viru na chvíli odpočinout. Ani to už ale v Anglii neplatí.
Hráčům je doporučováno, aby kolem sebe neplivali, ale tím to určitě neskončí. Za chvíli bude zakázané podat si po utkání ruku a rozhodčí budou pískat přes roušky, jaké vídáte na tvářích vyplašených japonských turistů v metru.
Ještě horší bude, až trenéry napadne z epidemie udělat taktickou zbraň. Co třeba odložit klíčový zápas? Stačí najít pár nakažených hráčů a každý ochotně kývne. Nebo jinak: v pravou chvíli se zmiňte, že se u vás v kabině kdosi necítí dobře, a soupeř si už dobře rozmyslí, jestli bude standardky bránit tak natěsno jako kdysi.
Přitom obyčejnou chřipkou se nikdo nezabývá, a to je pro hráče možná nebezpečnější. Zatímco s tou prasečí jsou okamžitě umístěni do karantény, s obyčejnou chřipkou musí často hrát, a tím se vystavují velkému riziku.
Takže: preventivní opatření mají logiku, ale hysterická panika může fotbalu uškodit mnohem víc než sám vir H1N1.
