V seznamu fobií v širším povědomí chyběla christianofobie – diskriminace křesťanů. To je tím zajímavější, že křesťané jsou dnes nejpronásledovanější skupinou na světě, a to ze strany některých režimů (KLDR, Čína), ale hlavně jiných náboženství, především hinduistů a mohamedánů. Jsem-li první, kdo vám sděluje tuto informaci, zamyslete se, zda i toto zamlčení není důsledkem christianofobie.
Evropa brání křesťany...
V poslední době se zdálo, že se na evropské úrovni hnuly ledy. Parlamentní shromáždění Rady Evropy doporučením z 27. ledna v reakci na masakry křesťanů (Bagdád říjen 2010; Alexandrie leden 2011) upozorňuje, že křesťanství může být vymýceno z Blízkého východu, odkud vzešlo. U této mezinárodní organizace, jež se dosud ke christianofobii stavěla laxně, jde o nebývalý pokrok. Ale již o týden dříve, 20. ledna, Evropský parlament (tedy orgán Evropské unie, nikoliv Rady Evropy) odmítl útoky na křesťanské komunity. Evropský parlament současně doporučil, aby Rada pro zahraniční věci jednala o perzekuci křesťanů na schůzi 31. ledna.
Výsledek tohoto jednání jsme očekávali s napětím i proto, že předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek odeslal již 19. ledna otevřený dopis ministrovi zahraničí ČR Karlu Schwarzenbergovi, ve kterém ho vyzval, aby se problematice pronásledovaných křesťanů věnoval s větší pozorností a aby české orgány poskytly pronásledovaným křesťanům pomoc.
O to větší a dvojí zklamání přinesl v poslední lednový den výsledek zmiňovaného jednání Rady pro zahraniční věci.
... ale ne jejich hodnoty První zklamání: ministři zahraničí EU se neshodli. Jak uvádí Euroskop. cz, Evropská komise odmítla v deklaraci jmenovat křesťany, podle diplomatických zdrojů z obavy ze střetu civilizací. Italský ministr zahraničí Franco Frattini obvinil vysokou představitelku pro zahraniční politiku a místopředsedkyni Evropské komise Catherine Ashtonovou z přehnané politické korektnosti, když odmítla v prohlášení odkázat na útlak křesťanů. Vysoká představitelka pro zahraniční politiku je tak opět kritizována za nedostatečný výkon svého úřadu. „Nedokáže ani vytvořit prohlášení za křesťanskou Evropu odsuzující útoky proti křesťanům,“ cituje britský deník The Telegraph evropského diplomata.
Dokážu si představit různé diplomatickotechnické důvody, pro něž může nastat zkrat v jednání, ale na druhou stranu: nač ještě se má čekat, když už jde o životy? O víc už prostě jít nemůže, ledaže bychom základnímu lidskému právu na život nadřadili například zájem na prosperujících obchodních vztazích. Znám reálpolitiku, ale jde-li o životy, nejsem ochoten jí přiznat přednost.
Druhé zklamání: Česká republika nebyla mezi státy podporujícími odsouzení pronásledování křesťanů, podle médií je prosazovali jen ministři zahraničí Itálie, Francie, Polska a Maďarska. To je pozoruhodné, hlásí-li se ke křesťanství předsedové dvou nejsilnějších vládních stran, z toho jeden předseda vlády, druhý ministr zahraničí.
V Egyptě se bojuje za Prahu Tento postoj EU mj. naznačuje, že christianofobie je realitou i v Evropě: Res.claritatis.cz cituje představitele OBSE, podle něhož křesťané „jsou vylučováni z veřejného diskurzu, jsou zesměšňováni a odsunováni na okraj společnosti. Některá soudní rozhodnutí neuznávají právo křesťanů na svobodu slova a omezují jejich působení ve veřejných úřadech“. Tady přitom nejde jen o neochotu EU – tedy i ČR – zastat se práva na život, ale o celý západní koncept lidských práv. Právě ten byl založen na křesťanských kořenech: úcta k jednotlivci vznikla právě z nich, nevznikla ani v předchozím starověkém Římě či Řecku, ani v následném humanismu. Je proto smutné, že právě ona evropská christianofobní korektnost se domnívá, že může rozvíjet své zahraniční vztahy při popírání vlastních kořenů. Nemůže, protože tím podřezává větev pod celým západním systémem ochrany lidských práv, jenž snad stále je podstatným prvkem její identity.
Bude Evropa tak dlouho zahraničněpoliticky korektní, až ji převálcuje islámský svět demograficky a poté i politicky? Člověk Evropan nemusí být křesťan, ale musí vědět, že má nějakou identitu, která ho k Evropě váže. Bez opravdové – nejen na papíru proklamované – identity je Evropa prázdným prostředím, jež je k dispozici těm, kdo nějakou jinou identitu mají a zasazují se o ni. Bez obhajoby svých křesťanských kořenů nemají totiž dnešní Evropa ani lidská práva budoucnost. Parafrází slavného rčení „u Madridu se bojuje za Prahu“: bojem za práva křesťanů v Egyptě či v Iráku bojujeme i za Evropu, její identitu a systém hodnot.
***
Člověk Evropan nemusí být křesťan, ale musí vědět, že má nějakou identitu, která ho k Evropě váže
Nač ještě se má čekat, když už jde o životy? O víc už prostě jít nemůže, ledaže bychom základnímu lidskému právu na život nadřadili například zájem na prosperujících obchodních vztazích.
O autorovi| PAVEL SVOBODA, místopředseda KDU-ČSL
