A nejsou to narozeniny ledajaké – životní šedesátka, to už je výročí jako zvon. Právě takové dnes oslaví autor slavné bělehradské penalty, bezpočtu gólů z milimetrově zahraných trestných kopů, nečekaných přihrávek či neobvyklých řešení herních situací.
Vlastně začal už včera. V hotelu Praha mu blahopřáli někdejší slavní spoluhráči a členové Klubu fotbalových internacionálů, v němž je předsedou správní rady. Poseděl s Františkem Jakubcem, Zdeňkem Hruškou, Ladislavem Vízkem, Petrem Radou, Františkem Veselým, Ivem Viktorem a dalšími slavnými spoluhráči z národního týmu či Bohemky. „Nemůžu to s přípitky přehánět,“ kroutí hlavou legendární hráč, kterému předali dres se šedesátkou a zlatý prsten s emblémem nadace. „Vždyť mě podobných oslav čeká ještě asi sedmadvacet!“ vtipkuje.
Do seriálu oslav přispěli také přátelé z Rapidu Vídeň, kam v roce 1981 odešel ve dvaatřiceti a během čtyř let přispěl i k postupu do finále dnes již neexistujícího Poháru vítězů národních pohárů.
„V neděli mě navštívil známý z Vídně a přivezl mi bulletin Rapidu s oslavným článkem, a taky takovou vzpomínku – jsou na ní podpisy asi dvaceti slavných postav Rapidu mojí éry v čele s Hansem Kranklem. Udělali mi velkou radost,“ přiznává.
Nikdy neopomene připomenout, že bez vršovické Bohemky, v níž strávil valnou část kariéry a kde je nyní prezidentem, by fotbalových výšin nikdy nedosáhl. „Proto bych rád, aby v Ďolíčku vyrostl nový stadion,“ prozradí své přání jubilant. A další přání?
„Abych zase mohl hrát fotbal.“ V tom případě by ale musel s kyčlí na operaci – tu však stále odkládá. „Já vím, že by to bylo nejlepší, jenom sebrat odvahu. Ideální by zřejmě bylo, kdyby mě někdo praštil palicí a odvezl do nemocnice. Operaci bych tak absolvoval v narkóze!“ směje se.
