Agronom Josef Šourek svačil před dvanácti lety u pole na mezi. Z dlouhé chvíle si četl, jaká je „chemie“ v salámu a limonádě. Pak se rozhodl pro ekologické zemědělství. Dnes patří mezi největší výrobce biomléka.
Plavy „Chemicky konzervováno, aromatizováno, přibarveno, stálo na etiketě té limonády,“ vzpomíná dnes na onu rozhodující svačinu na mezi farmář Josef Šourek. „Řekl jsem si: To je strašné, co to jím a piju.“ To byl ale jen jeden z impulzů, který ho vedl k ekologickému hospodaření.
Jako agronom s osmnácti lety praxe v Jednotném zemědělském družstvu totiž dobře věděl, kolik tun chemikálií už v půdě leží. A také věděl, že to jde i jinak než s herbicidy, pesticidy, tunami hnojiv a zvířaty přivázanými celý život v kravíně na řetěze.
A že to ani není o tolik těžší. Když svých pětadvacet dojnic vyžene na pastvu, má vlastně míň práce, než kdyby jim vozil krmení do žlabů. Také bez syntetických vitaminů a mléčných náhražek pro telata se dá obejít. Větší problém je pěstovat půl hektaru brambor a půl obilí bez chemie: „Plevel musíme vytrhávat ručně, někdy jdou použít speciální brány.“
Krávy z jeho farmy Filoun nadojí kolem dvou set tisíc litrů mléka za rok. Josef Šourek má tu výhodu, že vlastní mlékárnu postavil už v polovině 90. let. „Liberecká mlékárna nám platila pozdě, tak jsme se do toho dali,“ říká. . Mléko prodává v konvích domovům důchodců, školám, hotelu. Dodávat ho do obchodů zatím nemůže, zařízení na plnění lahví je příliš drahé. Tvaroh a sýry ale balí a dodává do maloobchodní sítě.
„Mít vlastní mlékárnu, to je o něčem úplně jiném,“ lituje své kolegy, kteří prodávají surové mléko. „Mlékárny platí kolem 8,50 za litr, my ho prodáváme za 14 korun. A v těch mléčných výrobcích to vychází ještě o něco líp.“
Sám postavil mlékárnu ještě v době, kdy požadavky veterinářů nebyly tak přísné. Pak jsme ale přijali evropskou legislativu a zatímco v Rakousku nebo v Německu veterináři hojně využívají možnost udělit výjimku malým provozovnám, jejich tuzemští kolegové chtějí po malé mlékárně úplně totéž jako třeba po olomoucké Olmě, která zásobuje dva miliony lidí.
Farmář Šourek musel do bezdotykových baterií, oblých rohů, kachlíků až do stropu a nerezového vybavení investovat půl milionu korun. Postavit celou mlékárnu ho přitom pár let předtím vyšlo asi na milion. „Samozřejmě nemohu jít do mlékárny rovnou z chléva v gumácích. Ale na to, abych vyráběl zdravotně nezávadné potraviny, tak drahé vybavení opravdu nepotřebuji.“ říká Josef Šourek.
Nedávno musel přestavovat znovu. To když si vedle mlékárny zřídil malý obchod. „Do prostoru vedle mlékárny vám zákazníci chodit nesmějí, řekli mi veterináři,“ vzpomíná. „Tak jsem to musel předělat tak, že prodáváme z okénka.“
Sýry, máslo a tvaroh jsou na skladě pořád. Pro maso si zákazníci jezdí, když je zrovna porážka. Farmářova manželka zájemce obvolá a připraví pro ně pěti a desetikilové tašky masa, kilo po stokoruně. Zájem lidí a firem přitom v poslední době utěšeně roste.
