Markéta Baňková (41) patřila před lety mezi nejviditelnější české průkopníky net.artu, tedy umění provozovaného na internetu. Nyní vydala knihu bajek Straka v říši entropie, v níž na příbězích z říše zvířat vysvětluje některé fyzikální zákony.
* LN Co jste měla ve škole z fyziky?
Jedničku. Ale jen na základní škole. Pak jsem chodila na výtvarnou školu a tam už skoro žádná fyzika nebyla.
* LN Tak to blahopřeju. Já ji bohužel na gymnáziu měl a pořád mi hrozila trojka. Nicméně si pamatuju, že teorie superstrun nebo Schrödingerova kočka, o kterých jsou některé bajky ve vaší knížce Straka v říši entropie, se neučí ani v nejvyšším ročníku na gymnáziu. Těžko si tedy myslet, že ta kniha přiblíží probíranou fyziku dětem. Pro koho je určena?
Kniha začíná bajkami, které jsou vyloženě pro děti, a pak se ta náročnost stupňuje. Ty ke konci jsou už pro dospělé. Zajímaly mě nejvíc filozofičtější otázky spojené s vědou, o tom, jak funguje vesmír. Nevzniklo to tak, že bych si řekla: tak, napíšu teď něco o fyzice. Spíš jsem byla zvědavá, jestli je vesmír konečný, jak je možné si představit, že je čas a prostor zakřivený, zda bude reálné někdy doletět k nějaké jiné sluneční soustavě, a takovéhle věci. Četla jsem na tohle téma hodně populárně naučných knih, a tak mě napadlo, že bych svou zkušenost mohla nějak přetavit v jiné formě, beletristické, prostě pohledem laika. Teorie strun je v knížce jen naťuknutá. Tahle povídka je především beletrie. Strunová teorie je totiž natolik složitá, že obyčejný smrtelník včetně mě nemá šanci do ní proniknout. Ptala jsem se Luboše Motla, který mi dělal fyzikální korekturu, zda by mi nebyl schopen jako specialista na teorii strun nějak jednoduše struny vysvětlit, ale odepsal: V tomto případě to není na bajku. A taky to byla příležitost trochu překlenout propast mezi řekněme humanitně a přírodovědně orientovanými lidmi. Spousta humanitních vzdělanců neví o Schrödingerově kočce nic, zatímco pro mé přátele, kteří jsou zaměřeni technicky, je to úplně zprofanovaný termín.
* LN Mnoho spisovatelů začalo psát pohádky, když měli malé děti a chtěli jim něco vlastního vyprávět. Vaše děti jsou ale na to ještě příliš malé, ne?
Ano, text byl zprvu určen pro mou dceru, tedy trochu s předstihem. Snažila jsem se to ale psát spíš fejetonově, ne dětsky – aby ji to bavilo, i když jí bude třeba dvacet. To je totiž věk, kdy bude potřebovat poradit. Alespoň myslím. Většina pohádek, které se běžně dětem čtou, je dost idealizovaná. Princezny v krásných šatech sedí a čekají na prince, ten je zachrání a žijí spolu šťastně až do smrti. Ale tak to obvykle není! Chtěla jsem ji připravit na skutečný život. A proto je tématem bajek třeba nešťastná láska, manželství s alkoholikem, touha po dokonalosti a tak podobně. A zároveň mě napadlo, že by šlo do textu vecpat i nějaká další poučení a zúročit tak svůj zájem o vědu. Stejně by děti fyzice neunikly! A mají si pak o ní zkazit mínění jenom proto, že je pak ve škole otravují nějakými vzorečky? Taková je praxe – fyziku většina z nás považuje za odtažitou vědu, protože nám ji tak školství představuje. Přitom otázky o podstatě vesmíru, na které se snaží odpovídat, většinu lidí zajímají. Myslím, že i většinu dospělých. A většina z nich, dětí i dospělých, netuší, jak záhadná je třeba kvantová mechanika nebo jak je pozoruhodná teorie relativity... Já mimochodem neznám žádný fyzikální vzoreček. Vzorečky stejně každý zapomene.
* LN Jak na vaše bajky reagují fyzici?
Narazila jsem u nich na jiný způsob myšlení, který je velmi pregnantní a často třeba chápe metafory doslova. S několika jsem se radila, aby to bylo co nejpřesnější, na druhé straně jsem musela zachovat literární formu. Hodně mi pomohl Luboš Motl, který se knize věnoval, důkladně ji pročetl a povzbudil mě, ať ji vydám, stejně tak Jiří Grygar, který také knížce velmi pomohl… Vzpomínám, jak se mi Motl snažil vysvětlit třeba obecnou teorii relativity, kterou jsem v bajce měla podanou nedokonale. Většina populárně naučných knih, ze kterých jsem čerpala, totiž používá nedokonalý model jejího vysvětlení s tím, že by to jinak bylo pro veřejnost příliš složité. Četla jsem jeho e-maily, čím více jsem si však nad nimi namáhala hlavu, tím méně mi to myslelo a najednou jsem se hrozila, do čeho jsem se to vůbec pustila. Stačilo však trochu si odpočinout – když se mi to nakonec podařilo pochopit, o to více jsem žasla, jak je ta teorie vlastně úžasná. Bylo to podobné, jako když jsem v Amsterodamu navštívila coffeeshop a pak užasla, jak je prostor najednou zakřivený, jenže v tomto případě to tak rychle nevyprchá. Takže má bajka o gravitaci vysvětluje obecnou relativitu už složitějším způsobem, který používají fyzici, ovšem je samozřejmě v mém podání velmi zjednodušený. Inspirace mateřskou
* LN Asi před osmi lety se o vás mluvilo jako o nejvýznamnější české propagátorce net.artu, tedy umění, které vzniká na internetu. Dnes vydáváte knížku bajek. Jak došlo k té změně zájmu?
Pro mě je přirozené, že inklinuji k různým oborům. Poslední net.artovou práci jsem udělala před pěti lety. Pak jsem nastoupila na mateřskou a rázem nemohla dělat nic. Takže jsem se od toho nějak odpoutala.
* LN Opravdu nemůže internetová umělkyně s malými dětmi vůbec tvořit?
Net.art předpokládá velké množství času stráveného u počítače. Když se tomu intenzivně věnujete, přicházejí různé nabídky udělat tohle nebo támhleto a vy to musíte odmítat, protože na to nemáte tolik času. Když z toho však takto vypadnete, tak si uvolníte prostor pro změnu. Hlavní důvod, proč jsem tu knihu napsala, ale skutečně byl ten, že jsem potřebovala nějaké výchovné bajky pro své dítě.
* LN Neodvádějí děti se svými hmotnými a konkrétními potřebami od virtuálního a abstraktního prostoru internetu?
Po několika letech u počítače jsem zatoužila po změně. Když jsem s tím v polovině 90. let začínala, líbilo se mi zkoušet nové možnosti, které internet přinášel.
* LN Za těch patnáct let se všechna tehdejší „nová média“ stala dost starými médii a to, co nás tehdy oslňovalo, je dnes otravná denní rutina.
Určitě. Když jsem v roce 1995 nebo 1996 začínala s chatováním, tak mi to připadalo velmi zábavné. Tenkrát byl internet jenom na vysokých školách a používalo ho jen málo lidí, docela zajímavých lidí, z nichž někteří jsou mí přátelé dodnes. Bylo to dobrodružství, sedět před bednou, a najednou se z ní ozýval někdo jiný. Dnes mne už neláká se do diskuse zapojovat. Když jsem tenkrát někomu řekla, že dělám s počítači, tak se skoro každý vyděsil: „Počítače, to já měl vždy s počítáním problémy.“ Jiní měli zase výčitky svědomí, že počítačům moc nerozumí a že by se s nimi měli naučit zacházet – každý se nějak vymezoval.
* LN Když jsem si teď pročítal váš internetový „román“ Město, uvědomil jsem si, že je to vlastně historický doklad jedné slepé uličky. V druhé polovině 90. let si vizionáři mohli myslet, že takhle bude za čas vypadat celá literatura, za těch patnáct let se ale ukázalo, že ne.
Já jsem nikdy netvrdila, že to tímhle směrem půjde. Shodou okolností jsem byla určitý čas považována za propagátorku tohoto směru, ale já to prostě jenom zkoušela.
* LN Není důvodem toho, proč se internetové umění moc neprosadilo, také to, že nikdo nevymyslel nějaký obchodní model, jak by to celé mohlo fungovat? Když jste malíř, tak namalujete třeba jelena a někdo jiný si obraz koupí, protože se mu hodí k pohovce. Kdo si ale koupí nějaký internetový projekt?
To máte pravdu. Já jsem sice dostala na svůj největší website docela velkorysý grant, ale to nejde pořád. V Německu je ale jedna galeristka, která se to snaží prodávat.
* LN Co vlastně prodává? DVD s programy?
Prodává práva to vlastnit. Jednaly jsme spolu o prodeji jednoho mého webu. Vadilo mi, že by ho nový majitel pak třeba mohl měnit.
* LN Když si ale koupím třeba Van Goghovy Slunečnice a budu si je chtít doma přesprejovat, tak na to mám svaté právo, ne?
To ano. Další možnost, jak z internetového umění získat nějaké peníze, je přidat tam nějaké reklamní bannery. Můj New York City Map byl jednu dobu hodně navštěvovaný, a kamarádi z internetové komunity vůbec nechápali, proč ho reklamně nevyužiji. Mně se ale zdálo, že když tam bude reklama, tak to nebude ono. Umělecké projekty by si měly zachovat určitou nezávislost. Změny identit
* LN Je dneska na internetu ještě něco, co by vás fascinovalo tak jako před lety třeba možnost zakoušet v diskusích různou identitu?
Dnes spíše možnosti vyhledávání. Ale i v té knížce bajek mám zvířata, která mění svou identitu. Kdysi jsem taky hrála divadlo a bylo mi příjemné se objevovat v různých rolích.
* LN Na svých internetových stránkách teď vystupujete v převleku za brýlatého fyzika s bradkou, takže změna identit je zřejmě nějaká vaše hlubší potřeba. Plánujete nějakou další?
Asi ne. Vy jste někdy nezkoušel stát se někým jiným?
* LN To jste mě zaskočila. Psal jsem pod pseudonymem, ale převlékat se do ženských šatů se mi už zdá trochu úchylné.
Nemyslím zrovna se převlékat, jde mi třeba o vystupování na chatu jako někdo opačného pohlaví, vžít se do jeho myšlení a používat taková slova, aby to vypadalo přirozeně. Jednu dobu jsem vystupovala jako muž, děsný macho. Bylo to skvělé!
* LN Pochopila jste díky tomu muže lépe? Nebo v čem vás to obohatilo?
Mezi muži jsem získala nějaké obdivovatele, a dokonce i nějaké ženské fanynky. Taková hra na schovávanou. Počátky nových technologií jsou vždy dobrodružné a později to ten půvab ztratí. Když jsme začali před pěti šesti lety používat Skype, všichni jsme si volali. Dnes už tam máme jen ty ikonky a moc už si nevoláme, protože bychom se obtěžovali.
* LN Co děláme dnes? Jsme na Facebooku?
Asi jo, ale já už na něj nemám čas. Facebook je vlastně jenom vylepšený chat. Virtuální realita je fajn, ale reálný svět taky není k zahození. Když nebyl internet a mobily, tak se kamarádi více navštěvovali, každou chvíli někdo u nás zazvonil na zvonek. Dnes se už tolik nevidíme.
* LN Vedou tedy nové komunikační technologie k větší osamělosti?
To nemůžu říct. Nahrazují jeden způsob setkávání jiným. Zároveň ale těm technologicky zprostředkovaným setkáním někdy chybí bezprostřednost. Vedou k větší sebekontrole.
* LN Minulý rok jste podepsala petici, aby Rada České televize zrušila výběrové řízení na ředitele. Mají se umělci angažovat v podobných kauzách?
To mi poslal kamarád, který byl kdysi v Radě televize, prý ať to podepíšu, a já jsem se tím zrovna nechtěla moc zabývat, tak jsem mu to podepsala.
* LN Tam jsou takové silné výrazy o morální krizi naší doby. Chtěl jsem se zeptat, zda to tak opravdu cítíte. Patří k sociální roli umělce, aby se vyjadřoval k veřejným otázkám?
Já politické umění nedělám. Ani mne moc nezajímá. Jsem občas angažovaná občanka, to stačí. Ale když jsem začínala s internetem, říkala jsem si, že by se mi líbilo umět být hackerkou. Nakonec to skončilo tím, že jsem někomu udělala na webových stránkách nějaké fórky. Již na základní škole jsem retušovala fotky v učebnicích, takže nebylo moc poznat, že jsou upravené. Třeba místo Lenina v kruhu jeho spolupracovníků jsem dokreslila žárovku. Můj internetový projekt malůvek na stránkách CNN byl podobnou drobnou záškodnickou prací.
* LN Uvažujete, že byste jako fanynka nových technologií vydala své bajky i v elektronické formě?
To už není moje starost. Ale vy byste chtěl, aby vaše děti místo čtení knížek seděly u počítače? Myslím však, že důležitější než forma je obsah, a pokud někomu bude vyhovovat, aby si knihy četl na čtečce, tak proč ne. Mně ale klasickou staromódní knihu asi nikdy nic úplně nenahradí. Kniha je tu takříkajíc „doopravdy“. Není závislá na elektřině, takový objekt fetišismu. A navíc krásně voní papírem.
***
PŘEDSTAVUJEME
Markéta Baňková (* 1969) vystudovala střední výtvarnou školu a Akademii výtvarných umění, obor grafika, později nová média. Od roku 1997 publikovala na internetu webové práce – Mesto.html (1997–1999), internetovou knihu, která využívala nových možností internetu, jako je spojení hypertextu, obrazu a zvuku, New York City Map (1999–2002), „emocionálního“ průvodce New Yorkem, a Scribble (2005–2006), program, který „vizuálně komentuje“ aktuální stránku CNN – přečte obsah hlavních zpráv a pokryje stránku CNN kresbami dle aktuálních témat. Letos v září vydala knihu fyzikálních bajek Straka v říši entropie.
