"Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry," stojí ve stanovisku vydaném občanskoprávním a obchodním kolegiem.
Podle údajů z loňského května žije v Česku asi 21 000 dětí v ústavech.
Třetina dětí se ocitá v ústavech zbytečně
Odborníci na práva dětí tvrdí, že zhruba třetina se jich tam ocitá zbytečně a další třetina v nich stráví příliš dlouhou dobu. V Evropské unii se ČR řadí mezi země s nejvyšším počtem dětí v ústavní péči. Proti zbytečnému rozdělování rodin v případech, kdy to není bezpodmínečně nutné, se loni vyslovil také Ústavní soud. Odebrání dítěte je podle ústavních soudců možné jen v závažných případech úplné absence péče nebo bezprostředního ohrožení dítěte.
Cílem stanoviska Nejvyššího soudu je sjednotit rozkolísané rozhodování českých soudů v případech, kdy dítě žije v chudobné rodině a ve špatných hygienických či bytových podmínkách.
"Pokud budou soudy rozhodovat o umístění dítěte do ústavní péče, pak je třeba, aby byly doloženy všechny závažné skutečnosti, které rozdělení rodiny odůvodňují. Takovou skutečností nikdy nemůže být sama o sobě jen majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů), projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení," uvedl Knötig.
Soudy musí nejprve zjistit, zda státní orgány a místní samosprávy nabídly rodině dostatečnou pomoc a jaký to mělo výsledek. Samospráva někdy dokáže zajistit náhradní bydlení, případně dočasné azylové ubytování. Stát může poskytnout materiální pomoc nebo alespoň radu, jak mohou rodiny zlepšit svou situaci a nalézt řešení problémů. "Nabídku adekvátního řešení bytové situace může učinit i jiný subjekt než orgán státu či územní samosprávy, například orgány církve, nevládní organizace a podobně, stojí ve stanovisku.
Ještě před nařízením ústavní péče může soud například ustanovit dohled nad výchovou, případně rodiče napomenout. Navíc Nejvyšší soud stanovil, že je třeba při rozhodování o ústavní péči vyslechnout i dítě. Týká se to dětí ve věku, ve kterém již dokážou vyjádřit vlastní názor. Soud zdůraznil také nutnost pečlivého odůvodnění soudních rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve stanovisku zmiňuje řadu verdiktů z různých částí Česka.
Kritizuje například postup Okresního soudu v Klatovech. Tamější soudci se spokojili se zprávou opatrovníka a nevyslechli děti ve věku osm, deset a 15 let. Naopak správně postupoval Okresní soud v Ústí nad Labem, který vyslechl nezletilou čtrnáctiletou dívku. Vypověděla, že se jí v rodinném prostředí v péči matky stýská po ústavním zařízení, kde žila předtím.
