Dnes o kacířské otázce: Chybějí v české politice právníci?
Považte, sire, mé překvapení, když jsem shledal, že značnou část sněmu tvoří právní praktici, píše o pařížském Národním shromáždění Edmund Burke v Úvahách o revoluci ve Francii z roku 1791. Člověk si představuje, co by otec konzervatismu řekl po návštěvě Prahy. Považte, sire, že ze zdejšího parlamentu právníci mizejí. V nynější sněmovně i Senátu jich je nejméně, co kdy bylo. Však i pod hlavním ústavním oříškem dneška je podepsán inženýr obráběcích strojů (sire?!).
Ne, to není běžné. Ve Spojených státech, kde je politika tradičně právníky nejpromořenější, má toto vzdělání 60 ze 100 senátorů a 40 % členů Sněmovny. Ve vládě harvardského právníka Obamy má tento diplom kdekdo: ministryně zahraničí, viceprezident, šéf CIA... V německém Bundestagu tvoří juristé třetinu. Hádejte, kolik v Česku: Pětinu? Desetinu?
Kdeže; ve sněmovně je jich 17 z 200 (absolventa VŠ SNB, bachaře Vondrušku nepočítáme), v Senátu tři z 81. Tento parlament je unikát: poprvé šéfové ústavněprávních výborů obou komor neměli právní vzdělání, ba ani vysokou školu (než si Marek Benda loni dodělal práva v Plzni, čímž pokazil pointu).
Čím to? Dávalo by přece smysl, kdyby se tvorbou zákonů zabývali ti, kdo je nejčastěji používají. Zvlášť když se pro úspěch v parlamentu hodí právnické dovednosti - přesvědčivost, znalost pravidel a schopnost přežít úmorná jednání. Časopis The Economist si ale v dubnu -po přezkoumání 5000 životopisů z Kdo je kdo ve světové politice - všiml, že některé země mají své zvláštnosti: v Egyptě mají v politice rádi akademiky, v Brazílii doktory a v nejužším vedení Číny je osm inženýrů a jeden právník (prezident Chu je expert na vodní elektrárny). Čím blíž k anglosaské oblasti, tím víc právníků v politice.
V Česku jich bylo o něco víc v dávných, neusazených dobách. V předchůdkyni dnešní sněmovny (z let 1990-1992) zasedalo 26 právníků, v prvním Senátu jich bylo šest. Kdyby se dnes pokoušel o horní komoru nějaký nechutně úspěšný a zazobaný advokát jako Jan Kalvoda nebo Tomáš Sokol, neprojel by v prvním kole? Ne náhodou strany v senátních volbách sázejí na profese, jakých si Češi váží nejvíc. Tedy na svatou trojici lékař-učitel-vědec.
Jen to vede ke kacířské otázce - pozor, přijde zvrat -, jestli to tak v tuzemsku není lepší. Mnoho zhůvěřilostí provedli poslanci-právníci, kdežto poslancilaici se domnívali, že tohle už se nesmí. Machr na přílepky býval brněnský docent ústavního práva Zdeněk Koudelka z ČSSD, dnes náměstek nejvyšší státní zástupkyně. Naopak strážci čistoty pravidel se díky cviku a vášni stali někdejší politici jako inženýr Jiří Stodůlka nebo absolvent stavařiny a DAMU Oldřich Kužílek. (Ostatně: když autor těchto řádek přepne do svého alter ega a píše právní podání, je schopen tak bezostyšných demagogií, na jaké by si v novinářské podobě netroufl.)
I ten úvodní Burkův citát pokračuje zvratem, jak upozorňuje Jan Kysela, tajemník senátní komise pro Ústavu. Ve Francii neseděly „ozdoby komory“, ale „podřadní, nevzdělaní - obskurní venkovští advokáti“, žádní velmoži práva jako v Anglii. „Obávám se, že nejde primárně o vzdělání, ale o mentalitu a osobnostní formát,“ říká Kysela.
Dobrá, pár neprovinčních právníků navíc bychom ve volbách zakroužkovat mohli. Tedy: pokud ing. Miloš Melčák, CSc. nějaké volby dovolí.
***
V americkém Senátu tvoří právníci 60 %, v německém Bundestagu třetinu. Hádejte, kolik v Česku: Pětinu? Desetinu?
O autorovi| Tomáš Němeček, redaktor Orientace
