Britský bulvár, nečekaný zastánce hodnoty volebního práva
V britské politice v těchto týdnech graduje spor, který se nás vůbec netýká. Přesto snad není ztrátou času se s ním seznámit – možná je to naše škoda, že se nás netýká.
Britská vláda loni na podzim definitivně prohrála vleklý spor u Evropského soudu pro lidská práva o volební právo vězňů. Ti v Británii volit nesmí a štrasburský soud řekl, že se to musí změnit. Proti tomu se na počátku roku zvedla revolta mezi poslanci. Rezoluce odmítající štrasburský rozsudek ve Sněmovně prošla poměrem hlasů 234 proti 22. Vláda pak učinila bezprecedentní krok – vyzvala štrasburský soud, aby svůj rozsudek přehodnotil.
Tento popis ovšem nečiní zadost tomu, jakým způsobem pojednávala o kauze britská média. Deník Daily Mail, jenž se kauze věnoval nejvíc, ji pojal vyloženě jako kampaň. Každá správná kampaň má mít svou tvář a John Hirst, muž, který svou stížností do Štrasburku vše odstartoval, měl pro tuto roli vynikající předpoklady. Na jaře 1979 vzal Hirst, tehdy v podmínce za domovní loupeže, sekeru, zasadil jí své domácí šest či sedm ran, udělal si kávu, vypil ji a odešel se udat na policii. Dostal 15 let, pro napadení dozorce a další prohřešky si odseděl celkem 25. V roce 2006 na otázku, zda vraždy lituje, odpověděl opovržlivě, že „lítost je středostavovská věc“.
Ve vězení se vzdělával a postupně si ujasňoval, co všechno je mu podle jeho názoru neprávem odpíráno. Ve věci volebního práva se obrátil nejdříve na britský soud, a když neuspěl, tak na Štrasburk. Sekundoval mu jistý Robert Greens, odsouzený v roce 2006 za znásilnění. I u něj štrasburský soud shledal, že má mít právo volit. Video na YouTube, v němž Hirst toto vítězství oslavuje se šampaňským v jedné ruce a jointem v druhé, umístila na své stránky většina britských deníků. Když vláda uvažovala o tom, že dá právo volit trestancům odsouzeným na méně než čtyři roky, Daily Mail přispěchal s exaktní statistikou, že tento ústupek pustí k volbám „28 770 vězňů, v tom 5991 násilníků, 1753 sexuálních násilníků, 2486 lupičů, 4188 domovních lupičů, 3517 zlodějů a 4370 dealerů drog“.
Takto jistě nevypadá neutrální žurnalistika. Úkolem seriózních médií je vášně tlumit, nikoli rozdmýchávat; tváří v tvář populárnímu názoru nenechat zapadnout názor nepopulární; hájit práva jedince, byť neoblíbeného. To všechno může být pravda, pokud jde o přístup či tón. Ale v čem přesně v tomto konkrétním případě Daily Mail, takto zprostředkovávající hlas lidu, selhává? Mezinárodní srovnání nám nepomůže. V některých civilizovaných zemích vězni volit smí, v jiných ne, i když málokde se zákaz vztahuje na všechny vězně. Jakmile se oprostíme od představy, že Štrasburk má vždy pravdu a že prostor práv, ať už jakýchkoli, je třeba neustále rozšiřovat, jsou najednou důvody pro to, že by odsouzenci volit neměli, zřejmé a přirozené: Jestliže se pachatel dopustil přestupku proti řádu společnosti, je absurdní, aby se svým hlasem na formování tohoto řádu podílel. Je to naopak štrasburský soud, kdo by měl vysvětlovat, jak je možné, že lze pachatele potrestat dočasnou ztrátou některých práv (zejména svobody pohybu či vlastnictví), ale nikoli ztrátou práva volit, tedy práva občanského, jež není nezadatelné, ale vzniká až s příslušností k určitému společenství. V tomto má britský bulvár se všemi krvelačnými detaily i hojným používáním termínů jako „evropský diktát“ či „nikým nevolení cizí soudci“ větší pochopení pro přežití demokracie než právnické elity reprezentované Štrasburkem. Správně vnímá, že štrasburský rozsudek znevažuje volební právo. Aby lidé poslouchali autoritu, musí ji vnímat jako spravedlivou a smysluplnou. Moderní právo v tomto selhává, neboť se často ubírá cestami, jimž rozumí jen ono samo.
Na straně slušnosti a spravedlnosti U nás jsme zvyklí poslouchat autoritu. Ochotně suspendujeme vlastní představy o tom, co je slušné a spravedlivé, a když nám soud řekne, tak jako včera, že obranu majetku násilím neschvaluje, mlčky se podle toho zařídíme. Takže otevírat u nás otázku volebního práva vězňů by byl nesmysl. Stojí nicméně za připomenutí, že i u nás toto právo mohly za první republiky soudy zločincům odebrat. Teprve komunistický režim, na papíře vždy pokrokový, jim ho dal.
Kdyby dnes vůbec někoho napadlo se tím zabývat, nejspíš by si pragmaticky řekl: jaký má smysl – ať už pro vězně nebo pro společnost – brát vězňům právo, o které, soudě podle volební účasti, stojí čím dál tím méně lidí? Jak na těchto stránkách upozornil Zbyněk Petráček, extremistická Dělnická strana dosáhla nejlepšího výsledku v eurovolbách v roce 2009 ve volebním okrsku Všehrdy, kde 80 procent odevzdaných hlasů tvořily hlasy chovanců tamní věznice. Praktický dopad na vládnutí to samozřejmě nemá. V éře, kdy demokracie podle mnoha průzkumů ztrácí na legitimitě, by neměla být ponechána ladem žádná možnost, jak dát byť jen symbolickým způsobem najevo, že stát stojí na straně slušnosti a spravedlnosti.
***
Aby lidé poslouchali autoritu, musí ji vnímat jako spravedlivou a smysluplnou. Moderní právo v tomto selhává, neboť se často ubírá cestami, jimž rozumí jen ono samo.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
