Když jsem minulý týden psal o zvláštním způsobu oplácení ve fotbale, netušil jsem, jak rychle mi to Jan Koller předvede v praxi. Dost mě rozesmálo, když pak tvrdil, že na protihráče křičel a slina mu tak vylétla. Kdysi byl ve Stavovském divadle největším prskačem herec Josef Mixa. Ve světle reflektorů to vypadalo, jako by chtěl ostatní osprchovat, leč takový plivanec jako ten Kollerův to nebyl.
Na podobném hřišti, ale se šiškou, se hraje ragby, a to je jiné kafe. Při nedávném mistrovství světa jsem přišel do hospody, dávali zápas Anglie - Francie a na obrazovku bylo přilepených dobrých padesát párů očí. Jste Britové? „Yes!“ zaburácela kolektivní odpověď. Jasně, Češi by nekoukali, ani kdyby hrál jejich tým...
Kdysi na mě ragby působilo, jako by ho hráli řezničtí tovaryši krmení dobře prorostlým vepřovým sádlem. Navíc to byl samý mlýn a přerušení, trošku nuda.
Ale zmíněný šampionát? Dobře stavěným chasníkům nedala změna pravidel šanci zdržovat hru. Hrálo se systémem dlouhých kopů a těžké váhy předváděly úctyhodné sprinterské výkony.
Zvlášť se mi líbili hráči Nového Zélandu. Vzpomínáte? Bojovně vyhlížející Maorové, kteří před utkáním předváděli úžasný taneční rituál s bojovými pokřiky.
Nevím, jak vypadá české ragby, v televizi ho nevídám. To světové je ale parádní. Navíc jsem si nevšiml, že by tam někdo na soupeře plival nebo ho tahal za vlasy.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
