Kdysi jsem se děsil, že udělám nějakou chybu. Aby bylo jasno, nemám na mysli chyby životní (těch jsem nadělal stejně jako ostatní víc než dost), ale chyby ryze profesní. Když jsem v roce 1969 ve svém třetím článku vůbec popletl české krále (už ani nevím které), nemohl jsem celé dny spát, buzen pocitem trapnosti, že celý stát mě už navždy bude považovat za idiota. Ne že bych předtím chyby nedělal. Ale vzhledem k tomu, že publikum těchto chyb bylo početně přiměřené scéně, na níž k chybě došlo (třeba školní třídě), mívala i palčivost trapnosti jepičí život. Kdežto popletení čeští králové vyšli v nejpopulárnějším českém časopise, zafixováni (jak mi tenkrát aspoň připadalo) tiskem navždy stejně jako má pitomost.
Byl to pochopitelně optický omyl; jediný, koho má chyba opravdu pobouřila, byl jistý středoškolský profesor ve výslužbě. Většina ostatních čtenářů byla stejně nevzdělaná jako já, protože stejně jako do mě do nich už socialistické školství hustilo posloupnost lidově demokratických prezidentů místo feudálů…
Později, jak jsem tvořil víc a víc, jsem si na chyby tak nějak zvykl. Přestože mě vždy znovu a znovu polily tou sprchou mrazivého horka, zároveň jsem se je naučil brát se stejným nadhledem jako soustružník nezbytný počet zmetků, který jen nesmí překročit únosnou hranici jak co do množství, tak co do velikosti. A vzhledem k tomu, že jsem se nestal ani chirurgem, ani pilotem dopravního letadla, nezpůsobily, aspoň co já vím, ani žádnou větší škodu. A pokud jsem to podezření měl, rychle jsem se snažil omluvit. (Taky změna: předtím jsem se naopak tvářil, jako by k žádné chybě nedošlo.) V posledních létech jsem zjistil, že naopak začínám být koncem každého roku nervózní, pokud žádnou chybu, která prošla až do éteru nebo do tisku, nezaregistruji. Musel jsem přece nějaké udělat. Znamená to snad, že jsem už ztratil soudnost? Nebo mě čtenáři nečtou a diváci nesledují? Copak netuší, že mi jemným upozorněním: Jsi idiot! vlastně dělají neocenitelnou službu, neboť mě vracejí zpátky na zem z výše víry ve vlastní dokonalost, jíž má tendenci uvěřit každý z nás?
Tento týden jsem si konečně oddechl. Po létech, kdy televizní scénáře jen píšu, mě jistý režisér přemluvil, abych si v jednom z nich poprvé v životě i zahrál. Miniroli faráře. Že se schyluje k chybě, jsem pochopil už ve chvíli, kdy jsem se měl pokřižovat. Mockrát jsem ten nenápadný pohyb kamufloval při svatbách i pohřbech jakýmsi neurčitým gestem. Jako jedno z Gottwaldových dětí mě to totiž nikdo neučil. Stejně jako ty české panovníky. Shora dolů je to jasné. Ale jak dál? Zprava doleva nebo naopak? Můj kamarád kněz byl zrovna nedostupný, názory štábu se lišily, udělal jsem to tedy po svém.
Dnes už vím, že blbě. Až to půjde v televizi, budu se stydět, že jsem veřejně za idiota. Momentálně jsem ale rád, že už mám tu chybu roku konečně za sebou. Kdybych chtěl být cynický, řekl bych: Zaplaťpánbů…
***
Copak čtenáři a diváci netuší, že mi jemným upozorněním: Jsi idiot! vlastně dělají neocenitelnou službu, neboť mě vracejí zpátky na zem z výše víry ve vlastní dokonalost?
