17. srpna 2018 18:10 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Chyběl mi skaut, na tábor Svazarmu za námi přijeli Rusové, vzpomíná na invazi učitel jógy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 19Diskuse

PRAHA Kdyby nebylo zásahu rudých vojsk, učitel jógy a biolog Jan Buřival by asi nikdy tak dobře nepoznal jogína Eduarda Tomáše, který je dodnes považován mezi Čechy a Slováky za jednoho z největších duchovních mistrů. V tajnosti se během režimu scházeli na jeho chalupě. Bez ohledu na to je pro něj srpen 1968 hořkou vzpomínkou na dospívání. To třeba, když mu invaze zkazila tábor s jeho kamarády. Server Lidovky.cz přináší již sedmý díl videoseriálu Bylo jim osmnáct.

Kvůli okupaci jim před očima zrudl svět. Pod vlivem událostí takzvaného Pražského jara si přitom tehdy teprve osmnáctiletí lidé svou budoucnost představovali v poněkud jiných barvách. 

Jednadvacátého srpna roku 1968 sice prožil každý z respondentů úplně jinak, přesto si odnesli podobné pocity. Seriál autorské dvojice Šárky Kabátové a Ondřeje Boja přináší dosud nezveřejněné, padesát let staré příběhy z doby okupace.

Od 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, až do konce roku 1989 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků. Kromě toho měla invaze za následek také emigraci přibližně sta tisíc lidí do konce roku 1969, v dalším období ukončeném sametovou revolucí pak natrvalo odjelo dalších 140 až 250 tisíc lidí.

Do Prahy bez boty a stopem

Invaze měla dopad nejen na vývoj Československa, ale především na osudy jednotlivých lidí. Často se podepsala na jejich beztak složitém vnitřním životě plném rozporů, zasáhla do vztahů v rodině, případně mezi milence, kamarády či spolužáky.

Všichni měli své plány a byli nuceni je vlivem politických okolností rázem přehodnotit. Profesi nikdo z respondentů měnit nemusel, režim je nijak zvlášť tvrdě nestíhal, navždy se jim ale změnil pocit z jejich dospívání. Měli strach, co se bude dít.

Kromě toho si museli dávat pozor na to, komu věřit. Učili se číst mezi řádky. To mladé duše poznamenalo asi nejvíce. Někteří z nich poprvé pocítili chuť bojovat, a to i přesto, že si uvědomovali, co všechno riskují. Někteří z nich kvůli přitvrzujícímu režimu také přišli o své blízké. Například kolínská spisovatelka Irena Fuchsová v den invaze viděla naposledy svého milence Láďu.

VŠECHNY PŘEDCHOZÍ DÍLY SERIÁLU NAJDETE ZDE

Byla do něj zamilovaná. Jenže on zmizel do Prahy. Tím jejich vztah skončil. Když se po nějaké době vrátil, už jim to neklapalo. Změnili se. Tehdy dospívající „hipísačce“ Ludmile Černé zas emigrovali oba sourozenci. Sestru viděla až po revoluci.

Pavel Rada. V roce 1968 mu bylo teprve osmnáct let.
Ludmila Černá. V roce 1968 jí bylo teprve osmnáct let.

Jestliže generace rodičů v té době dospívajících byla ovlivněna zkušeností s válkou a Němci, oni sami se museli vyrovnávat s komunistickým režimem. Na téma okupace jsou proto zvlášť citliví. Když o něm vyprávějí, derou se jim slzy do očí.

Z hlasu některých je ale také cítit zloba. I když mladým lidem tato doba způsobila hodně ran, všichni si uvědomují, že jim normalizace pomohla uvědomit si, co je v životě důležité. To dodnes vnímají jako jakousi nedobrovolnou výhodu.

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE či v novém čísle magazínu Pátek Lidových novin

  • 19Diskuse


Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz