Na webu Divadelních novin (DN) se čtrnáct dní odehrává divoká debata o jejich smyslu. Je to zárodek budoucí líté řeže, která je plánovaná na 15. 11. v Divadelním ústavu. Vznikla z iniciativy sdružení divadelních kritiků – pět otázek ke stavu DN sepsal Vladimír Mikulka. Tato „prediskuse“ svůj smysl má, ale jak se dalo čekat, brzo se přešlo na osobní insinuace: tomu nevoní ten, tamtomu onen, ten je příliš mladý, tak ať si nevyskakuje, jiný zase starý a unavený, ať jde od válu. Uraženosti, stesky, nevraživosti. I když diskutérů není mnoho, poskytli výmluvný obraz rozhádané kritické obce. Ta si náhle myslí, že se shodne na tiskovině, která bude vonět všem a kam budou psát jen ti, kteří si to zaslouží, a o tom, co si všichni přejí. I autorkou těchto řádků cloumají emoce a necítí se být nad vodami, ale ideální stav neexistuje.
A stejně tak neexistuje direktivní řešení. Ono vlastně neexistuje skoro žádné. Jediná možnost je přijít s konkurenčním podnikem, což ale také znamená sehnat na něj peníze. Ato je dnes prakticky nemožné, pokud někdo nemá v záloze mecenáše. Rozjet něco takového je ale dřina, dnešní Divadelky se kdysi hezky svezly, všechno zdědily po zanikající Scéně. Proč by to měly pustit, že? Když většina grantové komise projevila vůči DN kritický názor, redakce ji označila za zmanipulovanou a začala tvrdit, že v ní nejsou zástupci DN. To je vědomá lež, byli tam vždy i za poslední tři roky. Také nechápu, proč se třeba redaktor Hulec naváží do kolegů, kteří spustili internetové stránky DN. To oživení je nepřehlédnutelné a nebýt jich, celý slavný časopis by chcípal v ještě větší agonii. Možná že by bylo dobré podívat se, jak dnes a nejenom u nás vypadá mediální trh s tištěnými periodiky. Situace je dramatická a zatím nikdo nepřišel na účinný tah proti elektronickým médiím. Možná přijde za pár let, každý tlak vyvolává protitlak. Ale jsme tu teď a vážně se bavíme o tiskovině s dvěma tisíci čtenářů...
O autorovi| JANA MACHALICKÁ redaktorka LN
