Připomněl jsem si toto všechno živě, když jsem před dvěma dny vstupoval do pankrácké porotní síně po druhé. Jak mnohé se změnilo od scenerie prvního poválečného roku! Dělníci a ženy, kteří zasedli v auditoriu, přišli od svých strojů a polí. Přišli jako vítězní budovatelé, kterým se od té doby nejen podařilo vyhladit poslední stopy války, rozvinout náš život do nové dosud nepoznané krásy, ale kteří jsou i plni odhodlání uhájit toto nové bohatství před všemi nepřáteli. Úderníci a údernice, matky zpívající mládeže – to jsou ti noví lidé, před jejichž tváří defilují nyní zkrachované postavy zločinných českých politiků, ne nepodobné kdysi souzeným nacistům. Zamrazilo mne, když se mi vybavila tato souvislost. Uvědomil jsem si, že se ve svých záměrech v ničem nelišili od nelidsky cynického nepřítele našeho národa K. H. Franka a jeho náhončích. Také tito lidé se neštítili vražd a nejtěžších zločinů, také oni chystali déšť bomb na naše města a děti. Ale přece jen je tu jeden podstatný rozdíl. Tito dnešní obžalovaní připravovali záhubu proti svým vlastním lidem. Zášť Milady Horákové se nezastavuje před žádným z poctivých budovatelů naší vlasti a nezastaví ji ani pomyšlení na osud vlastní dcery bombardované v Praze.
České ženy a matky, zamyslete se hluboko nad těmito skutečnostmi! Jsou otřásající, zdají se být neuvěřitelné. Tak daleko zavedlo sobectví a politické kupčení s prebendami buržoasní představitele. Tak hluboko vyleptalo jejich svědomí, že se z nich stali renegáti a zapřísáhlí nepřátelé národa a všeho života. Chystali se uštknout, shromažďovali zbraně, prozrazovali cizím milionářům státní tajemství, opájeli se představami krvavé bartolomějské noci pro komunisty. Cesta, po níž měli dojít k tomuto cíli, jim byla lhostejná. Válka pro ně znamenala víc než mír, smrt víc než život. Na budoucnosti jim nezáleželo. Ani se nezachvěli nad představou, že v budoucí zničené zemi by už nebylo samostatného Československa, ale koloniální země. (...)
Jan Pilař (1917–1996), básník a překladatel, na sklonku 30. let se angažoval v organizacích agrární mládeže, od roku 1945 stoupenec politiky KSČ. Působil v LN a poté jako šéfredaktor Literárních novin (1954–1959) a nakladatelství Čs. spisovatel (1959–1968 a 1970–1982), poté jeho ředitelem do r. 1989.
***
Zášť Milady Horákové se nezastavuje před žádným z poctivých budovatelů naší vlasti a nezastaví ji ani pomyšlení na osud vlastní dcery bombardované v Praze
