Když se v létě 2009 u Staré Boleslavi přiutopil mladý rumunský Rom a houf příbuzných čekal v Čechách na uzdravení „olašského prince“, byl z toho hit okurkové sezony. Psalo se mj. o tom, že rumunští Olaši jsou úplně jiní než naši Romové či Cikáni. Nebo že tato skupina byla v Berlíně na konferenci a cestou domů se chtěla vykoupat. Ve skutečnosti tu ovšem šlo o sezonní migraci za výdělkem, dosahovaným leckdy žebráním dětí a výhružným vybíráním poplatků za mytí oken aut na křižovatkách. Asi stočlenná skupina se nejprve usídlila v jednom z berlínských městských parků, poté obsadila blízký kostel, až jí městské úřady poskytly ubytování. Nakonec každý dospělý, který se písemně zavázal opustit Berlín, dostal 250 eur v hotovosti (a na děti pod 14 let 150 eur). Celkem tato operace berlínskou pokladnu přišla na cca 27 tisíc eur.
O takových věcech se ale nepíše a nemluví. Namísto toho se veřejnosti předkládá příběh o věčně pronásledovaných obětech. Příběh, jehož vyústěním má být emancipace obětí – Romů v národ, který je největší evropskou menšinou. Na podporu oné politiky identity evropské instituce vytvářejí programy a udělují stipendia. Zcela se přitom pomíjí skutečnost cikánství založeného na specifickém pojetí času, práce a rodiny. Toto pojetí nelze ztotožnit s nějakou konkrétní skupinou Sintů, Romů, Manušů, Travellerů, Beášů a desítek dalších. Pro cikánství je klíčový svět rodiny, cikánství pojmy jako etnicita a národ odmítá. To jsou pojmy z jiného světa, dobré tak leda k tomu, aby se z toho světa dalo žít. Jinak se s ním ovšem hraje hra a hlavně se od něj nesmí chytnout nic nečistého, zašpinit se. To by znamenalo ztratit sebe, své cikánství.
Ghetta nevznikají jen zlou vůlí samospráv, ale i tendencí velkorodů sestěhovávat se na jedno místo, kde se budou cítit bezpečněji vůči okolnímu světu (autosegregace). Tradičně je největší nepřátelství mezi velkorody navzájem, poté až k vnějšímu světu.
Z rozporu mezi rétorikou, která se valí z médií, a tím, co při kontaktu s cikánstvím zažívá takzvaná majorita, pak vzniká napětí. Občas vyvře na povrch: při stavbě „zdi“ v ústecké Matiční, vystěhování pavlačáku ve Vsetíně nebo při azylové migraci. Tedy tam, kde existuje spor o nějaký společný prostor či statek, jakým je třeba bezvízový styk s jinou zemí. Lidé potom reagují podrážděně, zvláště když jim rétoři vysvětlují, že vinni jsou oni – většinová společnost. Protože oni Romy sestěhovali do ghett, a pak se diví, že je sousedství s nimi nesnesitelné. Oni dokonce neviděli v Matiční zeď, ale plot, který měl zadržet linoucí se nepořádek a hluk. A v azylových žádostech neviděli oprávněný útěk před rasismem, nýbrž zneužívání sociálního systému.
Co s takovou majoritou? No přece převychovat. Vštípit jí už od první třídy, že její každodenní zkušenost je vylhaný produkt předsudků. Že je vinna nepřijímáním jiného, které ji přece svou jinakostí může obohatit. Lhář „říká, co není tak, jak říká, že to je, poněvadž chce, aby věci byly jinak, než ve skutečnosti jsou – jinými slovy chce změnit svět“, uvádí Hannah Arendtová v eseji Pravda a politika.
Odsouzeni ke světlým romským zítřkům V nenávisti k tomuto světu a v touze jej změnit je zdroj energie promotérů nových Romů. Aby uspěli, musí nejprve změnit jazyk a minulost. Ve snaze po změně jazyka zavádějí název Romové namísto Cikáni (ačkoli mnozí Cikáni se za Romy nepovažují a v mnoha zemích jsou Romové uváděni jen jako jedna z cikánských skupin), vytvářejí novotvary, ve kterých je skutečnost tvořena Romy a Neromy (ti pak u nás žijí mezi Nečechy). Přitom všechno negativní, co s sebou kdy výraz Cikán nesl, bylo už do nového politicky korektního názvu Rom v emotivní rovině beztak přeneseno. Ne ovšem to pozitivní, tedy temná lákavost cikánského antisvěta. Nikdo už nebude zpívat Cikánko (Romko, Romni?) ty krásná. Cikán nebude hrdinou, který obehrává svět. Bude hrdý Rom. Ale jakou jinou minulost má Rom nežli tu cikánskou? Té se zmocňují promotéři emancipace Romů (jen málokdy jsou to Romové samotní, a už vůbec ne Cikáni) a přetvářejí ji k obrazu použitelnému ve světě, k němuž Cikáni nikdy nechtěli patřit. Odsouzeni k emancipaci budou pochodovat k světlým zítřkům.
Fatální omyl spočívá ve snaze promotérů romství anektovat cikánství. To se jim nemůže povést, z jejich snahy může vzniknout jedině paskvil. Cikánství je vůči anexi imunní. Cikánství však může a dokáže romství využít při své hře. To je při hrách na integraci leckdy a leckde pozorovatelné. Dokud taková hra přináší možnost získat rito, není důvod ji nehrát. A pokud Kanada obnoví bezvízový styk, budou podávány další tisíce žádostí o azyl. Emancipace vyžaduje organizovanou lež. Cikánství lež nezná, má jen své vlastní pravdy.
***
Na podporu oné politiky identity evropské instituce vytvářejí programy a udělují stipendia. Zcela se přitom pomíjí skutečnost cikánství založeného na specifickém pojetí času, práce a rodiny.
Fatální omyl spočívá ve snaze promotérů romství anektovat cikánství. To se jim nemůže povést, z jejich snahy může vzniknout jedině paskvil.
O autorovi| ROMAN KRIŠTOF publicista
