Informace o sociálních sítích, včetně nejčastěji zmiňovaného Facebooku, se v odborných médiích objevují v poslední době stále častěji. Podle některých jde totiž o takzvané weby 2.0, které ukazují, jak se bude internet vyvíjet dál. Princip těchto sítí spočívá v tom, že si vytvoříte vlastní osobní stránku, kam o sobě umísťujete různé informace: zajímavé fotografie, videa nebo jen jednoduché textové zmínky o tom, co právě děláte. Zásadní rozdíl od běžných webů, které toto také umožňují, je však ve vzájemném propojení jednotlivých profilů: vaše výstupy si mohou prohlížet jen takoví uživatelé dané sociální sítě, kterým dáte souhlas a kteří mohou posléze vaše výstupy komentovat či dotvářet.
Jako příklad nemusí sloužit jen často zmiňovaný Facebook, ale i čeští Spolužáci.cz. Tento komunitní server umožňuje lepší kontakt jak současných, tak bývalých spolužáků. Ti si prostřednictvím portálu mohou vyměňovat krátké vzkazy, fotografie a pomocí vložených osobních údajů, jako jsou adresy nebo telefonní čísla, se i snáze kontaktovat. Co se může stát?
Jak konkrétně se využívání sociálních sítí může obrátit proti jednotlivci? Odpověď leží ve sdělovaných osobních údajích a v okruhu lidí, kteří k nim mají přístup. Za osobní údaj se dají považovat nejen údaje o datu narození, telefonu nebo adrese, ale i takové, které ostatním prozrazují, co právě děláte, s kým se přátelíte a podobně.
Všechno, co takto zveřejníte, je na Facebooku rázem přístupné každému, koho označíte za svého „přítele“. Podle mnohých je však takový překlad poměrně nešťastný, lépe by odpovídal výraz „známý“. Není totiž potřeba zdůrazňovat, že virtuální vztahy jsou o poznání volnější než ty skutečné.
Mezi internetový folklór, který má bezpochyby skutečný základ, tak patří informace o zaměstnancích, kteří byli propuštěni poté, co se z práce omluvili pro nemoc, ale pak na svůj profil napsali, že si jdou například zaplavat. Nedošlo jim přitom, že v okruhu jejich internetových přátel se nalézá i jejich šéf.
O poznání méně úsměvný je případ ženy, kterou ubodal její manžel, když zjistil, že se její status v jedné sociální síti změnil z „vdaná“ na „nezadaná“.
Pro ukázku možnosti vážného zneužití osobních dat v sociálních sítích nemusíme chodit daleko. Loni v létě se českými médii prohnala znepokojivá zpráva o tom, že se lze prostřednictvím serveru Spolužáci. cz dostat k osobním údajům elitních policistů, kteří často pracují v utajení. Zjistit zde můžete nejen jejich osobní data, ale i informace o jejich rodinách a další citlivá data. Přístup k nim sice chrání heslo, to se ale dá často velice jednoduše odhadnout.
Dalším nezanedbatelným problémem sociálních sítí je fakt, že si nikdy nemůžete být jisti, že daný profil patří skutečné osobě. Vytváření falešných identit známých osobností se tak například na Facebooku stalo jeho zcela běžnou součástí. I tato činnost však skýtá jistá rizika. Přesvědčit se o tom mohl Maročan Fouad Mourtada, který z žertu založil na Facebooku falešnou identitu prince Moulay Rachida, mladšího bratra krále Mohammeda VI. Vzápětí na to byl zatčen a odsouzen k pěti letům vězení.
Jste mediálně gramotný?
Zpráva evropské komise všechna tato rizika zmiňuje v obecné rovině a zvláštní důraz pak klade na varování mládeže. Ta si totiž často rizika spojená se zneužitím osobních dat nebo identity často neuvědomuje nebo nepřipouští. Kupříkladu zmiňovaný Facebook požaduje po svých uživatelích minimální věk třináct let. V této souvislosti se také často mluví o tom, že by do školních osnov měla přibýt takzvaná „mediální výchova“, zaměřená na možná rizika používání moderních komunikačních kanálů.
O autorovi| ONDŘEJ POHL, Autor je vedoucí sekce Svět techniky serveru Lidovky.cz
