V době údajně poznamenané tím, že se méně čte a více prohlížejí obrázky, se příběh Libora Michálka nabízí jako docela dobrá předloha pro komiks. Například část z jeho rozhovoru s Pavlem Drobilem v Poslanecké sněmovně.
Na prvním obrázku – polocelek rozhovoru Drobil-Michálek – má ministr u úst bublinu „Pro mě samozřejmě značka ideál je...“ Pak bublina přechází do druhého obrázku, na němž stojí trojice mužů držících se za ruce, přičemž oba krajní mají v ruce dlouhé nože, a pokračuje – „v pravé ruce budete mít ruku pana Fibingra, v levé pana Knetiga...“. Na třetím obrázku pak jsou pootevřené dveře se jmenovkou Libor Michálek, náměstek ministra, škvírou je vidět, že za stolem sedí Libor Michálek s náhubkem, a do obrázku se bude prolínat jako řetízek buřtů další bublina s ministrovými slovy „varianta číslo dvě je, že mi půjdete dělat náměstka“. Na dalším obrázku se siluetou Libora Michálka mířícího k Media Centru na Andělu bude buřtový věnec ministrových bublin končit: „Číslo tři nechám na vás, protože mě žádná jiná varianta nenapadá.“ Boj korupčníků o jedny peníze Doba je vůbec poznamenána více věcmi. Například vývojem technologií, které umožnily zlidovění nahrávek kohokoli kýmkoli. Skryté nahrávací zařízení, které dřív měli k dispozici jen špioni, nahradí dneska každý lepší mobil s citlivým externím mikrofonem, na to fakt není třeba se radit s ministrem vnitra. A tak si dovedu představit, že než se dají do řeči lidé, jejichž vliv přesahuje vlastní rodinu, všichni projdou skenerem, který odhalí jakékoli elektronické zařízení. Pokud tedy se raději preventivně nerozhodnou stát se Mirkem Dušínem.
Doba je také poznamenána i tím, že Mirek Dušín je kladnou postavou, jen když se vzpomíná na dětství. Když skautům začnou rašit vousy, stane se pro ně (aniž si to musejí říct nahlas) troubou, který neví, že každou věc je třeba dříve předjednat s vlivnými lidmi, než se s tím jde na veřejnost, že kdykoli jde o veřejné peníze, je víc než odbornost a svědomí důležité mít politické krytí, že vedle rozpočtové odpovědnosti, která je dobrá pro publikum, je mnohem zajímavější mimorozpočtové financování (ve fotbale se tomu, tuším, říká černé peníze), že správa věcí veřejných může vynášet víc než poctivé podnikání, že... má vůbec smysl unavovat se dalšími příklady toho, že nad světem veřejného prostoru se vznáší metasvět, jenž se řídí pravidly rozhodně ne demokratickými? Doba je poznamenána taky tím, že ve chvíli, kdy Pavel Drobil odstoupí, protože tohle prostě ustát nešlo, nezbývá zároveň než uvažovat o tom, zda kromě střetu dobra se zlem, poctivosti s korupcí nejde třeba o boj více korupčníků o jedny peníze. Jak jinak si vykládat úvahy, zda vlastně nejde o odstranění muže, který měl premiérovi pomoci zlikvidovat slavný tendr na odstranění ekologických škod, považovaný za další pytel veřejných peněz, z něhož by byl hřích neuloupnout pár miliard do kapsy. Vždyť, a to je snad nejhorší, ani tuto variantu nelze vyloučit...
Samozřejmě že tenhle posun vidění vypadá jako z pracovního manuálu nejrůznějších agentur, které ovládají veřejný prostor víc, než si jsme ochotni připustit. I jimi a dalšími agenturami je tato doba poznamenána víc než nepatrně. Vždyť kauza Drobil začala vlastně problémem s agenturou, v tomto případě poradenskou. V americké angličtině je tohle slovo (agency) ve významu organizace, která něco vykonává pro někoho jiného, doloženo už v roce 1861, v jeho kořenu je latinské agens – „hlavní, mocný, účinný“. I málo pečlivý pozorovatel naší politický scény si dávno musel všimnout, jak mohutně si ministerstva, fakticky vzato „agentury“ občanů státu, jež pro ně mají něco vykonávat, najímají k vlastnímu výkonu další agentury, a to za částky, které by dozajista mohl označit za rozpočtově odpovědné jen šprýmař. Proč? Protože ony jsou „hlavní, mocné a účinné“? A jak se dozvíme od skutečně pečlivých pozorovatelů, poradenské agentury a advokátní kanceláře dokonce píší pro vládní úřady návrhy zákonů. Není nejlepší pak propadnout trudnomyslnosti a uvažovat o tom, zda by skutečně ministerstva nemohly nahradit jakési podatelny? Doba je poznamenána i tím, že prezident, jsa dotázán, co tomu všemu říká, sdělí, že by byl rád, kdyby se to všechno „pootočilo“ a ministr zůstal ministrem, a taky upozorní, že demisi nemusí přijmout. Tedy ne vyšetřit a „zprostit toho, kdo je nevinen a ztrestat provinilé“, jak praví přísný Shakespeare. Jen trochu pootočit, přál by si raději prezident...
Doba je však poznamenána i tím, že když Pavel Drobil považuje za svou jedinou chybu manažerské selhání ve výběru lidí, kteří pro něj pracovali, má vlastně pravdu – tedy přijmeme-li dikci a způsob myšlení, který bohužel nejsou pouze jeho. Chyboval přece v tom, že dovolil, aby se do jeho týmu vetřel člověk, který místo aby rozumně zvážil dvě ministrem šlechetně nabídnuté varianty, nic nepochopil a našel si variantu třetí, takovou, že ministra ani nenapadla. Ministr, jehož demise je mimochodem podle všeho stále ještě virtuální, má vlastně štěstí v neštěstí. Kdo četl Kmotra, ví, že něco takového by mu takový Don Corleone nikdy neodpustil. Ještě že jak premiér, tak prezident jsou méně neoblomní.
Doba je také poznamenána tím, že Mirek Dušín je kladnou postavou, jen když se vzpomíná na dětství
O autorovi| JAROSLAV VEIS, novinář Autor je poradcem místopředsedy Senátu Petra Pitharta
