Tedy alespoň na stolním tenisu, v hale, kde se odehrávají boje v národním čínském sportu. „Když mně byly tři roky, tak jediné, co jsme měli, byla černobílá televize a pingpongový stůl,“ vzpomíná třicetiletý Kuo Wej.
Na olympijský ping-pong vzal manželku i malého syna, s dalekohledem zkoumají výměny u jednotlivých stolů.
Hala Pekingské univerzity je jediná na světě, která byla postavená speciálně na stolní tenis. Střecha arény vypadá, jakoby na ní seděl gigantický míček. Uvnitř na ploše jsou čtyři stoly na oblých nohách, zespoda podsvícené červeným světlem. „Musel jsem si na to prostředí zvyknout. Je to trochu jiné,“ řekl sedmatřicetiletý Petr Korbel.
Včera se postavil proti Polákovi Blaszczykovi ve druhém kole, ale prohrál ve čtyřech setech a zřejmě tak uzavřel bohatou olympijskou kariéru. A přišel o možnost zahrát si v dalším kole s domácím favoritem Wangem. „To byla moje velká motivace,“ uznal Korbel. Zatímco totiž při zápasech borců z jiných zemí fanoušci pozorně sledují výměny a halou se nese zvuk ťukání míčků o stoly, při utkáních čínských reprezentantů hlediště zuřivě bouří. U takových bitev už ale žádný český zástupce nebude, protože vypadla i Dana Hadačová, která nestačila na Maďarku Pontaovou.
Ústup ze slávy ale možná potká i Číňany, kteří stolnímu tenisu kralují. Mezinárodní federace stolního tenisu byla totiž první sportovní organizací, která v roce 1953 uznala komunistickou Čínu a Mao Ce-tung určil Číňanům národní sport. Desetimiliony lidí v říši středu od té doby hrají ping-pong, doma, na dvorech, v parcích. Mladí Číňané se ale od stolního tenisu odvracejí, mají raději basketbal nebo tenis. „Moje generace je poslední, kterou ping-pong zajímá,“ říká pochmurně Kuo.
O autorovi| MARTIN PRACHAŘ, (od zpravodaje LN v Číně)