PRAHA Ačkoli objednávek neustále přibývá, nemá Hao Xiaopeng mnoho důvodů k radosti. Majitel jedné z největších továren na umělé stromky v čínském městě Šen-Čen dokonce uvažuje, že svůj podnik po jedenácti letech zavře. Důvod? Spojení slov Čína a nejlevnější pracovní síla přestává platit. Mzdy zaměstnanců postupně rostou a ukrajují tak stále větší část ze zisků firem.
„Jsme naživu, ale umíráme,“ říká Xiaopeng. „Ačkoli jsme minulý rok zažili nejhorší ekonomickou situaci, jakou pamatuji, stále jsme vyráběli s patnáctiprocentním ziskem. Ale tento rok se výdělek smrskl na dvě až pět procent.“
Provincie Guangdong, kde sídlí i Xiaopengova firma, dlouho lákala podnikatele kvůli nízkým mzdám. Náklady na výrobu, při které je třeba minimum techniky a naopak hodně lidské práce, zde byly bezkonkurenčně nejmenší. Jenže s větší poptávkou po zaměstnancích chtějí lidé i vyšší plat. Vláda v provincii zvedla v květnu minimální mzdu o 21 procent, nejvíce za posledních 30 let. Za obtížnou situací stojí také zhruba o 20 procent dražší materiály. Rostou například i ceny kovů, což je ale způsobeno velkou poptávkou právě ze strany čínských společností. Aby podnikatelé takový skok v nákladech dokázali absorbovat, museli by zdražit své výrobky.
„Potřebovali bychom zvednout ceny nejméně o 15 procent, ale to by naši klienti neakceptovali,“ zoufá si Xiaopeng.
Někteří proto již přesunuli svoje výrobny hlouběji do vnitrozemí, kde jsou mzdy stále ještě nízké. Jenže tento krok nelze provést u každého. Některé závody jsou například závislé na blízkém přístavu – většinu materiálů je třeba dovážet po moři, stejnou cestou se také expedují hotové výrobky. Překládání na nákladní automobily a zdlouhavou dopravu po silnici by si firmy nemohly dovolit.
Vyšší mzdové náklady v Číně se dotýkají také českých podniků. „Když jsme v Číně v roce 2004 otevírali továrnu, stál nás jeden zaměstnanec 1500 korun, dnes to je již dvojnásobek. Navíc mě v Číně upozorňovali, že dojde k dalšímu zvýšení platů. Během dvou až tří let by to mohl být nárůst o 40 až 50 procent,“ uvedl Vlastislav Bříza, generální ředitel holdingu Koh-i-noor. Zatím ale prý nepřemýšlí o přesunutí výroby „třeba do dnes tak populárního Vietnamu“. Právě Vietnam nebo Indonésie lákají západní společnosti stále více, neboť tamní mzdy jsou pořád velmi nízké.
Podle čínských expertů musí firmy přestat spoléhat na export a zaměřit se na domácí poptávku. Další cestou, jak zachránit továrny, jsou investice do technologií a vývoje. Výrobky s originálním designem lze prodávat za vyšší ceny a dražší pracovní sílu částečně nahradit stroji. Ne každý podnikatel si ale může dovolit zaplatit miliony jüanů za výzkum.
„Je to stále těžší. Ti, kteří měli na to, se přizpůsobit, to už udělali,“ řekl Li Haoqiang, z changpingského Úřadu pro zahraniční obchod a ekonomickou spolupráci. „Některé malé továrny radši skončí, než by opustily systém produkce založený na intenzivní lidské práci,“ dodává.
