130 let

Cirkus bude!

Česko

Objevil nové, fascinující, cirkusové divadlo českého hospodského světa. Teď musí obhájit svou pověst geniálního divadelníka. Herec, režisér a performer ROSŤA NOVÁK (30).

Devatenáctého prosince má další premiéru. Jmenuje se Up‘end‘Down. Díky přípravám na něj měl možnost setkat se s žijícími legendami nového cirkusu Danielem Gulkem, Bonaventurem Gaconem, ale i profesionálními sportovci.

Prapraprapravnuk loutkáře Matěje Kopeckého debutoval nedávno i ve filmu; ve snímku Piko režiséra Tomáše Řehořka hraje hlavní roli feťáka a prvního vařiče pervitinu v Česku. Je taky iniciátorem cirkusově-divadelního projektu La Putyka, který získal snad všechny hlavní divadelní ceny v této zemi a v pražské holešovické La Fabrice je na rok dopředu vyprodaný. Pro rok 2011 se chystá s Putykou na měsíční prestižní Fringe Festival v Edinburghu.

* Vždycky když vás vidím, máte čepici, proč?

Jsem na ně nějaký ulítlý. Ale bohužel mi už začínají ustupovat vlasy a vzadu se mi dělá kolečko, to je depka. V La Putyce, našem představení, mi říkají malý-tlustý-plešatý. Můj táta má dlouhý vlasy, ale už se mu taky udělalo koleno, takže si zbytky vlasů přehazuje dozadu. A děda měl taky přehazovačku, asi to máme v rodině. Ale já si kdyžtak udělám ten cirkusácký klaunský proužek – a zbytek vyholím.

* Jak dlouho se před složitým akrobatickým představením musíte rozcvičovat?

Ideálně hodinu a půl, ale někdy – když musím zařizovat organizační věci – do toho jdu i bez rozcvičení, což je masakr. Ale mám základ z vrcholového sportu, dělal jsem atletiku – desetiboj.

* Proto jste si taky vymyslel takový divadelní desetiboj, nebaví vás jen jedna disciplína?

Přesně tak. Byl jsem hyperaktivní dítě, naši mě dali k profesoru Matějíčkovi, tomu psychologovi, co jako se mnou. Řekl jim, že to musejí vydržet tak do mých čtrnácti let – a to mi byly tři. Já jsem míval takové návaly radosti, že jsem mlátil hlavou o podlahu. Děda mě naučil kopat lidi do kotníků, takže když mě maminka s někým seznámila, tak jsem řekl „dobrý den!“ a nakopl ho. Obdivuji naše, že to vydrželi. Pak byl táta na protialkoholním léčení, bylo mi asi devět, máma převzala i otcovskou roli. Trvalo to nějaké tři měsíce, přes léto.

* A pamatujete si na to, jak táta pil?

Jako dítě jsem to prožíval dost intenzivně. To už nebylo pití pro veselost. Všichni tátovi kamarádi emigrovali, on po nich přebíral v Divadle Ypsilon role, do toho nesnášel režim, hrál v bytových divadlech, asi to byl jen únik z té šedi. Když naši jezdívali hrát dopoledne loutkové divadlo, brali s sebou i nás děti a já jsem se bál, že táta nezvládne nastoupit do metra. Viděl jsem zblízka, jak to vypadá, když člověk devastuje sám sebe. Ale obecně vnímám zkušenost s alkoholem v rodině jako obohacující. Kdyby máma nepocházela z rodiny kočovných divadelníků, tak by to třeba nezvládla. Obdivuju tátu, že se s tím pere, dlouho, i když je to někdy těžký, padají na něj depky, ale zvládá to.

* Takže vy si dáváte pozor na pití a na drogy?

Nemám na to asi čas. Mám za sebou hulící období na gymplu. Na začátku DAMU jsem měl blbou zkušenost s trávou, nějak jsem to přepískl, už s tím radši neexperimentuju. Měl jsem i kokain, ale teď se bojím halucinogenních drog, nevím, co mi to udělá v hlavě, mám občas takové výkyvy.

* Jaké?

Třeba poslední dobou často přemýšlím, jak děti rychle rostou, jak to rychle utíká, je měsíc – a dítě mluví, za další měsíc chodí: oni rostou a ty se zmenšuješ. Matěj Němeček od nás z katedry alternativního divadla na DAMU šel v Karlových Varech v průvodu na chůdách, sedl si na trávník a umřel. Petr Lorenz, divadelník, jel ze zájezdu unavený a ve špatném autě – a šup, konečná. Nevíte dne ani hodiny. Tohle mě občas hodně zaměstnává, pouto na děti mám veliké, i když je vidím často jen spící v postýlkách. My v naší světské rodině třeba dodržujeme plačky u otevřené rakve – tak jsem se před pár lety loučil s dědou.

* Přemýšlíte, jestli se radši nevěnovat rodině než práci?

Cítím, že čím intenzivněji člověk tvoří a pracuje, tím víc to odnáší rodina. Přemýšlím, jestli dělat věci, o kterých se někdy bude mluvit, nebo jestli se na to nevykašlat a být se svými blízkými, dokud to jde. Protože co když moje práce bude stejně průměrná a vůbec se o ní mluvit nebude? Tak to je snad lepší být doma. Teď je taková zmatená doba... zas jsem neposlal splátku na auto, jsem v registru dlužníků, takže teď nemůžu volat, protože mi odpojili telefon. K dnešnímu datu jsem už dokonce od srpna bez auta, bylo mi ukradeno, takže platím úvěr za vzduch, i když bylo pojištěný. To se mi stává pravidelně, mám hypotéku a úvěr na auto – při třetím dítěti jsme potřebovali větší.

* Předpokládám, že i když La Putyka byla nesmírně úspěšná, na hypotéku vám takový projekt nevydělá.

Pořád hledám, jak se uživit. Je to únavné. Protože se tu práci na nezávislých divadelních projektech snažím dělat zodpovědně a na maximum, jako všichni mí spolupracovníci. Jenže tímhle způsobem fungujeme už deset let – trochu dlouhý underground.

* Máte teď, pár dní před premiérou s pracovním názvem Up‘end‘Down, strach?

Strašný. To není jako v normálním kamenném divadle, kde máte jednu premiéru za dva měsíce, pět do roka. Moje projekty se zkouší dva roky. Když se to nepovede, ztrácím důvěru diváků i spolupracovníků. Nový projekt prošel také velikou krizí – je hrozné mít v podvědomí, že lidi čekají, že budeme navazovat na La Putyku. Doufám, že se mi to podařilo uchopit za správný konec. Je obdivuhodný, co se někteří lidi za posledních pět měsíců naučili. Smekám před nimi a doufám, že to ocení i diváci. Je to velký experiment.

* Váš prapraprapradědeček Matěj Kopecký, loutkář a velká legenda českého divadla, byl taky takový experimentátor...

On byl spíš geniální. Od roku 1775 hrál tituly, které byly pro lidové publikum nehratelné v původním, klasickém a vážném znění. Tak je seškrtal a zjednodušil na lidové texty. Z Dona Juana se stal Don Šajn, pak hrál pimprlového Fausta, taky kočoval. Je známý i tím, že jeho podobiznu namaloval Mikoláš Aleš, i když ho nikdy neviděl živého. Mám ji doma.

* Slavná byla i jeho vnučka Arnoštka Kopecká, hrála divadlo v dnešním pražském Obecním domě.

A pak už nám to nějak zůstalo, ještě můj děda zažil kočovný způsob života, maringotky, začátek století, hrál divadlo už od čtyř let. Rodina je pro mě dodnes zásadní.

* Jak početná je?

Když je nějaká svatba, sejde se na ní třeba čtyři sta lidí. Máma mi vždycky představuje někoho, koho jsem v životě neviděl, a říká: To je tvoje teta! Když byl děda ještě naživu, stmeloval rodinné větve on, když umřel, dělá to moje máma.

* Jak často se vaše rodina schází?

V létě měli děda s babičkou tradici: kočovali s divadlem po Královéhradeckém kraji, až objevili autokemp v Kostelci nad Orlicí. A tam už třicet pět let celá rodina jezdíme na prázdniny. Dědovi i babiččini sourozenci, ti mají většinou zaparkovaný cirkus v Hradci, přijedou na dovolenou rovnou ze štace. Na louce stává náš stan, karavan dědy, karavan jeho bráchy, karavan jeho ségry i babiččiny ségry: v tom kempu si z nás dělají legraci, že bychom si ho mohli koupit celý. Před pár lety tam někdo na lampu pověsil ceduli Náměstí Kopeckých. Můj děda byl klasický kočovník, dřív v maringotce bydlel, s dětma.

* Nebylo bydlení v maringotce za socialismu zakázané?

Chvilku ano, to se děda usídlil v Teplicích, kde si koupil dva autobusy a bydlel v nich s rodinou od jara do podzimu, přes zimu v bytech. Mojí mámě je teď přes padesát, a když byla malá, žila v autobuse.

* Jak děti loutkářů chodily do školy?

Jako děti cirkusáků: na místech, kde se právě hrálo. Anebo se učily doma. Děda na školu hodně dbal, neexistovalo, aby děti nedodělaly střední, některé mají i vysokou. Ale jiné rodiny, třeba ty od cukroví, na to tak nehleděly, děti musely pomáhat hned po základce.

* Co to znamená od cukroví?

To byla třeba babiččina ségra – prodávala žuzu, suky a další sladkosti. To je zvláštní živnost, do které jsou děti zapojené hned odmala. Je to škola života, dědí se to taky z generace na generaci. Máme v rodině i jiné talenty, třeba všichni příbuzní tety Boženky hrají úžasně na akordeon. Strejda, ten zvládne krásná sóla.

* Který strejda?

No, jeden. To je tak: my říkáme všem teta nebo strejda, i když je to třeba brácha od babičky. Rodina, říkával děda, je nejdůležitější pouto, které máme. Teda vedle přátelství. Já se snažím žít stejně. Často přemýšlím, co by asi mému životu říkal právě děda.

* Když jste se seznámil se svou ženou, bylo vám jedenadvacet; navíc už měla malé dítě. To je docela závazek, ne?

Nějak mě okouzlila, ani jsem na to nemyslel. Seznámili jsme se dost kuriózně, já jsem točil reklamu na ukrajinské pivo, ona mě líčila a já toužil zjistit, jak se jmenuje a kde bydlí. Když jsem zůstal v maskérně chvíli sám, vkradl jsem se jí do kabelky, našel občanku a tam bylo napsáno: Kristina Záveská, vdaná. A do háje. Jenže pak jsem točil další reklamu a tam byla zase... Zjistil jsem, že se svým mužem už nežije, tak jsem ji a jejího tehdy tříletého syna Kryštofa vzal do kina. Koupil jsem mu velké lentilky, měl je tehdy rád. Jenže nezabraly. Sotva jsme v kině dosedli, Kryštof se zvedl a řekl: Mami, sedni si vedle mě! Dneska je mu dvanáct, dokonce se se mnou objeví ve filmu Piko.

* Tam hrajete hlavní roli, Pavla Gregora, což je první český vařič pervitinu, skutečná figura, dnes pracuje na protidrogové klinice a už dvanáct let se nedotkl drogy. Prý jste se během natáčení málem zhroutil...

Když si vzpomenu na svůj natáčecí plán, ani se nedivím. První obraz: Pavel se chce zastřelit. Druhý: Pavel nemluví, je v depresi. Třetí: Pavel vyhodil byt do povětří při vaření. Čtvrtý: Pavla odvádí policajti po výbuchu. To se dělo během pár dní: Padaly místnosti bez oken, Pavel ležel nahý na zemi, plazil se po zemi, sedí u něj kněz a čte mu z bible, krmí ho, Pavel stále slepý a hluchý... Tohle když má člověk zahrát, tak musí zapojit představivost a empatii. Vůbec jsem nespal, protože kdybych po tomhle šel domů, tak se doma stejně s nikým bavit nebudu. Navíc jsem to chtěl zahrát dobře, dřív jsem býval křečák.

* Co to znamená křečák?

Jít na každou práci hrrr – a všechno cpát silou. Poslední dva tři roky se na svoje herectví snažím koukat s nějakým nadhledem, s odstupem.

Pořád hledám, jak se uživit. Je to únavné. Dlouhý underground. ROSŤA NOVÁK ? Přední český performer, herec, akrobat a loutkář. Jeho práce je uznávaná i v zahraničí. ? Kromě La Putyky spoluvytvořil mimo jiné i kultovní inscenaci 8 – polib prdel kosům, svou one man show, která měla před pár dny derniéru. ? Hraje v Divadle Minor, v Celetné, v Národním, v ABC a v inscenaci Hidden Landscapes souboru DOT504. ? Přijal role v seriálech Bazén a Rodinná pouta, teď debutuje celovečerním filmem Piko. ? S manželkou vychovává tři syny, nejmladšímu jsou dva roky.

O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz

Autor: