Předně musím říct, že úplně rozumím zhnusení z představy, kterou si lze o noisu vyfantazírovat na dálku: zblblá mládež platí vstupné za to, že nějací nemakačenkové dělají na scéně randál, hluchne se při tom a degeneruje. Má někdo v odpověď vyprávět, že tak to nechodí? Ale ještě smutnější pro odpůrce noisu je, že to není nová díra do pekel: hlasitá hudba tu byla už před ním, od chrámových varhan a hřímajících klimaxů symfonií přes rock’n’roll až k metalu. Noise nebývá hlučnější, je jen abstraktnější.
Na webu revue His voice pokračuje seriál diskusí. Lucie Vágnerová, studentka hudby v New Yorku, cituje docela vlivného „komořího“ Caleba Kellyho: „Noise nás nutí přistupovat jinak k poslechu jako takovému,“ zní jádro jeho myšlenky, „jsme přinuceni kriticky vnímat kulturní cenzuru svých uší.“ V tom tkví přitažlivost vší těžší hudby: nutí přehodnocovat. Ale je i fanouškovské publikum, na něž se Andersenův příběh nehodí. To si chodí na noise užívat, jako by to byl bigbít.
A přece je ředitelův fejeton v něčem výstižný. Každý, kdo popisuje jemné záležitosti tvorby, kultury nebo víry, je vržen vstříc nejistotám bez důkazů. Zachází s neviditelnými věcmi. Leo Pavlát o tom nepochybně něco ví.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
