Rudo-zelené vládní duo Gerhard Schröder–Joschka Fischer, které určovalo směřování Německa mezi lety 1998 a 2005, bývá nazýváno dvojicí „kuchař a číšník“. To, co mediální kancléř uvařil, musel jeho populární šéf diplomacie, často proti své vůli, veřejnosti naservírovat. Bývalý ministr zahraničí, který v současné době působí jako hostující profesor Princetonské univerzity, proti tomuto přirovnání ani dnes nic nenamítá. Při prezentaci prvního dílu svých politických memoárů prohlásil, že „mu bylo ctí pro kancléře sloužit, pokud tedy Gerd zrovna něco nepřipálil...“.
Joschka (občanským jménem Joseph) Fischer čtenářům „servíruje“ nejprve svůj velmi zajímavý pohled na historický vstup Zelených do spolkové vlády a v zahraniční politice pak pohled na období od bombardování Jugoslávie až po atentáty z 11. září. Postupuje přísně chronologicky, byť si některé zásadní otázky, jako třeba Turecko nebo politiku vůči Íránu, „schovává“ až na připravovaný druhý díl pamětí (po 11. září 2001), kdy tato témata gradovala. Stejně tak v knížce nenajdeme ani Fischerův pohled na česko-německé vztahy.
Nešetřil nikoho. Ani sebe Někdejší krajně levicový rebel dal politice definitivně vale, jak před časem v několika rozhovorech znovu zopakoval. Přesto podle jeho vlastních slov není jeho kniha v žádném případě politickým zúčtováním, což kritici vytýkali pamětem exkancléře Schrödera. „Nechtěl jsem nikoho a nic šetřit, ani sebe ne. To bych býval sled událostí postavil do laskavějšího světla a nezabýval bych se okamžiky, kdy jsem byl frustrovaný, kdy jsem se na některé lidi opravdu hodně zlobil nebo kdy jsem učinil rozhodnutí, která, jak jsem později zjistil, byla chybná,“ ujišťuje poslední hráč německého politického rock-and-rollu, jak se někdejší šéf německé diplomacie sám kdysi nazval. Teď se tedy Joschka Fischer dočkal svého „sólového alba“. To v nakladatelství Kiepenheuer a Witsch (zkráceně Kiwi) vychází ve stopadesátitisícovém nákladu, což jenom potvrzuje, že memoáry špičkových expolitiků jsou v Německu velmi žádaným artiklem.
Čtenář po pár stránkách bezpečně pozná, které pasáže psal autor takříkajíc „z hlavy“ a u kterých si pomáhal nahlédnutím do poznámek a historických pramenů, což Fischer koneckonců sám přiznal. Místa, v nichž autor uplatnil právě první jmenovanou „taktiku“, jsou nepochybně zajímavější a čtivější (chcete-li dramatičtější). Ovšem i zbytek knihy je určitě pozoruhodný, byť má člověk občas pocit, že se vlastně nedozví, co si Joschka Fischer o tom kterém tématu vlastně soukromě myslí. To ovšem neznamená, že by někdejší šéf spolkové diplomacie nedokázal být osobní: čtenář si živě představí tričko, které se na vášnivého joggera lepilo v okamžiku, kdy se dozvěděl o nečekané rezignaci někdejšího předsedy SPD a ministra financí Oskara Lafontaina i zadní sedadlo speciálně upraveného autobusu, na kterém Fischer vleže odpočíval během vyčerpávající volební kampaně v roce 1998.
Madeleine Albrightová se teď taky konečně dozví, proč 26. května 1999 její německý kolega během poklidné telefonické konference tzv. „Quintu“ (ministrů zahraničí USA, Německa, Velké Británie, Francie a Itálie) o nejnovějším průběhu kosovské války nečekaně vykřikl. V Barceloně se tehdy hrálo památné finále fotbalové Ligy mistrů mezi Manchesterem United a Bayernem Mnichov, které si německý ministr nechtěl za žádnou cenu nechat ujít. „Ztišil jsem zvuk u televize a současně se koukal na fotbal a poslouchal v telefonním sluchátku debatu o možném nasazení pozemních jednotek v Kosovu a analýzu pozice Ruska. Ještě na začátku 91. minuty zápasu to vypadalo, že Bayern odejde z hřiště jako hrdý vítěz. Když pak ale během jediné minuty skončily v síti mnichovských dvě střely, bylo po všem. V okamžiku, kdy Bayern inkasoval vyrovnávací branku, jsem nedokázal zadržet kratinký výkřik, po kterém se v telefonu na několik vteřin rozhostilo naprosté ticho. „Joschko, co se děje?“ ozval se po chvilce starostlivý hlas Madeleine Albrigtové. Are you all right? Na rozdíl od Bayernu jsem byl all right a mohl se dál plně koncentrovat na průběh telekonference…“
Největší plus Fischerovy knihy nespočívá v zasvěcené rekapitulaci nedávných dějinných událostí jedním z aktérů, nýbrž v postřezích ze setkání s osobnostmi, jako byla právě Madeleine Albrightová nebo třeba jugoslávský prezident Slobodan Miloševič. Německý ministr zahraničí se tak například svého času na proslulé pohovce v bělehradském Bílém paláci, kterou během kosovské krize nesčetněkrát snímaly kamery světových televizí, dozvěděl, že podle jugoslávského vůdce čeká Američany na jihu Balkánu druhý Vietnam. „Miloševič na mě v žádném případě nedělal dojem člověka, kterého by poháněla víra nebo určitá ideologie, ať už komunismus, nebo nacionalismus… Daleko víc na mě působil jako chladný muž oplývající mocí, kterému lidé i morálka sloužili jako zaměnitelné funkce ve vlastním mocenském kalkulu…“
Fischerova kniha nese podtitul Německá zahraniční politika – od Kosova k 11. září. A této charakteristice nezůstává první díl memoárů nic dlužen. Velmi přínosný je popis diskusí o německé účasti na válce proti Jugoslávii, který jasně dokládá přetrvávající stigma nacistického dědictví a dvou prohraných světových válek.
Možná ještě zajímavější je popis přerodu „chaotů“, jak Fischer nemilosrdně nazývá svou mateřskou stranu Zelených, ve formaci schopnou vládnout na spolkové úrovni. Analýza třenic mezi stranickými „Realos“ a „Fundis“ (realisty a fundamentalisty) by měla být povinnou literaturou pro české zelené. Rozbor martýria, kterak strana, která ještě nedávno žádala rozpuštění bundeswehru a Severoatlantické aliance, mohla dostat do své péče ministerstvo zahraničí a zapáleně podporovat východní rozšíření NATO, je skutečně fascinující. Fischer, který byl na přelomu 60. a 70. let sám levicovým radikálem mlátícím policisty, o schopnosti destruktivně smýšlejících spolustraníků vládnout vážně pochyboval. „Naše předsedkyně Výboru Spolkového sněmu pro turistiku navrhla z ekologických důvodů omezit roční počet letů německých turistů do zahraničí. Jaké jen to bylo sousto pro bulvár: Zelení jsou proti dovolené na Mallorce! Další zelená poslankyně zase pro změnu navrhla omezení rychlosti na německých dálnicích na 100 kilometrů v hodině.“
Není divu, že Fischerův vztah ke straně Zelených na spolkové úrovni nebyl a není příliš vřelý. „Za celá ta dlouhá léta jsem se u Zelených na spolkové úrovni nikdy necítil opravdu jako doma. Abych nebyl špatně pochopen, Zelení byli a jsou mojí stranou. Bojoval jsem za ně, trpěl, prohrával i vítězil. Vděčím své straně za mnohé a v průběhu času jsem jí byl schopen hodně z toho vrátit. Ale emotivně mi spolkoví Zelení (Bundesgrünen) zůstali až dodneška cizí…“
***
NAUČNÁ LITERATURA KNIHA TÝDNE
Die rot-grünen Jahre Joschka Fischer Vydalo nakladatelství Kiepenheuer & Witsch, 2007, 443 strany.
O autorovi| JIŘÍ HOŠEK, Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Německu
