Jiří Zlatuška, senátor Klubu otevřené demokracie (epiteton k pojmu demokracie mi není jasný), jeden z nominujících Jana Švejnara na funkci prezidenta republiky, vysokoškolský pedagog, má zřejmý problém. Potřebuje ve funkci prezidenta někoho, kdo by jej (nás) někam postrčil, rozuměj, kupředu, doleva, doprava, k „otevřené“ demokracii, do světa, kde jsme, kam? Proto doporučuje volit prezidentem „cizáka“ Jana Švejnara a nikoliv „našeho“ Václava Klause (Je opravdu lepší „náš“ Klaus než „cizák“ Švejnar? LN 21. 1.).
Jeho argumenty, že předchůdci vůdčích osobností této země měli rovněž cizorodější či exilový původ, jsou „hospodsky“ převratné. Srovnávat politickou kvalitu Karla IV., Jana Amose Komenského, T. G. M. a dalších s vývojem civilizace 21. století je stejně úsměvné, jako srovnávat vývoj postkomunistické civilizace s archetypem americké demokracie, či hodnotit přínosy Rudolfa II. k rozvoji české světovosti. Od vysokoškolsky vzdělaného politika bych očekával střízlivější vnímání kategorií středověkých a novověkých pojmů státnosti a národnosti, pakliže nejde o lenost či holý populismus.
Pro mě, občana této republiky a občana SRN, který fakticky žije v Evropě, pro člověka, který je díky krátké politické kariéře poměrně svázán s politickým děním ve své zemi, pro žurnalistu Rádia Svobodná Evropa, koneckonců i pro divadelníka (moje původní profese), je trvalým překvapením, čte-li argumenty vzdělanců, intelektuálů, vysokoškolských učitelů, senátorů, politiků, občanských aktivistů tvrdící, že pokračování Václava Klause v roli prezidenta je zmarem pro naši zem.
Vybočuje z přehledné českosti Václav Klaus není jednoduchou osobností, ovšem v tom spočívá jeho exkluzivita. Vždy mě nudili profesoři, kteří dávali do indexu chvalitebnou po zkouškové selance. Zajímavější pro mě byli pedagogové, kteří index krutě zavřeli a vybídli k hlubšímu bádání nad problémem a těšili se na setkání při dalším zkouškovém termínu. Zkoušející profesor Klaus mně klade otázky, zda vím, co je politický konsenzus, co je budoucí role Čechů v Evropě, zda víme, co Evropa vskutku je, co je globální klimatický efekt a role obyvatele planety v něm, ptá se mě na splnění role občana ČR v evropském domě. Ptá se mě, zprostředkovaně, na odkaz mých předků v evropském kontextu, který, dle Patočky, jsme ochotni kdykoli pošlapat. Ptá se mě na to přesně v okamžiku, kdy je výhodnější utéci pod globální deštník, hájit provinční rybník a jarmark ve Strakonicích coby středobod české pýchy. Jeho otázka zní – vyber si! Jdi do Evropy, ale buď si vědom úkolu, který bys tam měl plnit, co bys jí měl přinést. Profesor Klaus po mně chce odpověď občana této země a Evropana. Klaus mně nedává návod jak využít, zneužít světovosti a evropanství – říká mi „vytvoř si je a jednej!“ V tom profesor Klaus vybočuje z přehledné a zaprděné českosti, která ukolébá i české intelektuály k negativistickému plkání nad českou pokleslostí. V tom je Václav Klaus v této zemi cizincem, neboť se nás samotných ptá: co je český konzervatismus nebo česká liberálnost, levice a pravice, dodnes trvalý problém kavárenských intelektuálních spílání nad „havlovskou láskou“ a „klausovskou nenávistí“, ptá se proto, že je to z plyšové židle jednou tak a pozítří jinak.
Sleduji-li vize profesora Švejnara, prezidentského kandidáta skupiny politicky neformulované entity za každou cenu „proti“, skupiny, která potřebuje „postrčit“, ptám se jich a jej, znovu: „Kam?!“ Jen naprostý idealista by se mohl domnívat, že pat, ve kterém se naše politika nachází, lze vyřešit zahraniční zkušeností s americkou vysokoškolskou praxí a postranním politickým kalkulem. Jen naprostý politický diletant by se mohl domnívat, že intelektuál, znající české politické prostředí ze zpráv CNN a FoxNews, mohl z gruntu nahlédnout problematiku na přímce Havel–Klaus–Topolánek–Paroubek–Rath–Filip (Husák; Gottwald)– radar–Benešovy dekrety–Temelín–Škrlová–Pitr–Karel IV.–romská otázka–pivo–hokej–lobbing–pravda a láska–a poplatky u lékařů, včetně cen másla a regulované činže. Kdo si myslí, že české politické šapitó, z pohledu intelektuálních a žurnalistických všeznalců, zahrnuje momentálně ještě něco navíc, kromě svobody Tibetu, řadí se vedle kněžny Libuše do role českých politických schizofreniků. Objasním: Nevím, proč by úspěšný americký vysokoškolský pedagog měl ambici stát se prezidentem České republiky. A nebo vím. Jeho michiganští studenti, kteří si mohou směle plést ČR s pekingským předměstím, měli až doposud jiné starosti, ne nepodobné těm senátora Zlatušky a jako „dichotomickému paradoxonu české schopnosti nevládnutí si“, ti mohli vzít prezidentskou kandidaturu, společně se svým kantorem, jako námět k bádání.
Co potřebuje Česká republika ČR, dědička postkomunistických déja vu, tlustých čar, součást evropského domu se svou životní úrovní, s rostoucím HDP, s bohatnutím obyvatelstva, s rostoucí eurosvětovostí a evropanstvím antiklausovců, neustále ztrácející své hospodářské výdobytky ve zmatku nepřesného daňového systému a přerozdělování (námět pro seminář michiganských studentů), dnes potřebuje prezidenta, který ví, že radní, kteří hodlají z okapů na radnici odstranit plevel, musí k nim na nefunkční kladce vytáhnout přežvýkavce, dělají dobře. To je ironický Klaus, znající své pappenheimské, který se mračí, ale ve svém souhlasu klade druhotné otázky a tím se stává cizincem. V okamžiku, kdy se objeví někdo, kdo předchozí popře, kdo mi řekne, že by se to mohlo udělat jinak, je vskutku našincem, patentním znalcem, objevitelem českého politického (žurnalistického) perpetua, domácím politikem. Musí si být ovšem vědom, zda zná své pappenheimské.
O autorovi| Martin Štěpánek, poradce, Úřad vlády ČR Autor je bývalý ministr kultury
