Tímto slovem (člověčenstvie) označovala stará čeština poddanství, jehož slib musel být každému novému pánovi osobně vykonán a do něhož se příslušný držitel gruntu či některý z jeho předků z těch či oněch důvodů „uvázal“. Poddanství ponenáhlu přecházelo v nevolnictví. Zmíněné „ty či ony důvody“ se pohybovaly po celé škále od nelegálního, ale přesto častého holého nátlaku ze strany šlechtice přes potřebu ochrany v době nějakého válečného konfliktu až k občasnému prahnutí po „jistotách“: pán měl povinnost poddaného i chránit a právně zastupovat. Za to ovšem vybíral příslušnou feudální rentu a ve stále se zvyšující míře robotní úkony, pohlcující nakonec často většinu pracovního času jeho „člověka“, posléze už nevolníka jako řemen
Ze stavu „člověčenství“ mohl pán samozřejmě i propustit, ale nebývalo to typické a mnohdy také ne levné. Oslovujíce se navzájem „člověče!“, nevíme vlastně ani, co říkáme. Nu, naštěstí celý ten temný feudalismus, končící u nás všeobecným svištěním drábovy rákosky a oráním na vlastním políčku v neděli či za tmy, dávno pominul a zasvitlo nám světlo všeobecné svobody se všemi k tomu příslušnými deklaracemi rozmanitých práv. Jenže svoboda jaksi tíží.
Snad ještě jeden postřeh z jiného konce světa: Alfred Russel Wallace, anglický cestovatel, přírodovědec a paralelní objevitel Darwinovy teorie, zanechal ve své známé knize The Malay Archipelago rezignovaný povzdech nad tím, že prostředky, schopné přinutit obyvatele dnešních indonéských ostrovů k pravidelné robotě na plantážích, je zároveň i ničí. Kromě slibovaných přídělů pálenky to byly zejména různé cetky a druhořadé zboží poskytované na úvěr. Tomu neodolal sebesvobodomyslnější bornejský Dajak a svůdně se lesknoucí jablonecká bižuterie či krásný patentní deštník jej připravily o obvyklou kuráž i rozvahu, takže byl ochoten přistoupit třeba i na půlroční pracovní kontrakt. Hotové peníze nebyly vůbec potřeba, „oddělával“ si jen dluh. Netřeba podotýkat, že navzdory dusnu, moskytům, malárii i různým dobrodružným nepředvídatelnostem se jednalo o kromobyčejně výnosnou kombinaci činností a zájemci z Holandska i odjinud se jen hrnuli.
Na oba zmiňované fenomény je těžko si nevzpomenout, vidíme-li značnější část národa dobrovolně strkat hlavu do chomoutu rozmanitých úvěrů a nadšeně přísahat příslušnému peněžnímu ústavu cosi jako středověké homagium, „slib člověčenství“. Vždy mne fascinuje, jak kromě půjček relativně rozumných, třeba na koupi či stavbu bytu, sedají prosťáčkové houfně na lep půjčkám na dovolené, vánoční dárky a kdoví co dalšího ještě - vše je třeba mít teď hned. Ekonomika dnešního typu tím pochopitelně bují, roste a sílí - kdyby se jen na rok všeobecně přešlo na starorakouský model, kdy si spořivá Anežka krejcárek po krejcárku dávala do ponožky či spořitelny řekněme na zařízení krámku s umělými květinami, byla by veta po konjunktuře a hospodářství by se ocitlo v troskách.
Při úžasně se zvyšujícím zadlužování obyvatelstva vzniká jen otázka, zda ti, kdo podlehli duchu doby a obalili se půjčkami, ve všem všudy napodobili poddansko-nevolnický model a vlastně přešli do vlastnictví bank (kdopak tady asi bude skupovat „mrtvé duše“?), nebo na to naopak vyzráli, protože po nějakém finančně-ekonomickém kolapsu jim nebude příliš co zabavit a své si na dluh už užili. Zdá se však, že nějaká obdoba černého pátku na newyorské burze dnes bezprostředně nehrozí či se alespoň už dlouho nic srovnatelného ve velkém měřítku nepřihodilo.
Nerozumím ekonomice a jejím čárám, pomocí nichž se celoplanetárně kouzlí ekonomický růst trvající po mnoho dekád: pro nepředpojatého pozorovatele je to z jistého hlediska bezprecedentní a úžasné, z jiného je ovšem také známo, že stromy nejen že do nebe nerostou, ale v posledku se dříve či později s praskotem zhroutí. Je jen otázka, zda to „dříve či později“ bude trvat jako u dubů, či jenom jako u švestek - to by nebylo dobré, švestky sázené počátkem šedesátých let už trouchnivějí. Zatím se zdá, že dobrovolné nevolnictví řady spoluobčanů potrvá a bude ještě vzrůstat - vždyť jho, které nesou, příliš netíží, ba je pohodlné, hebké a naparfémované. Vybrali si je koneckonců dobrovolně, jen pod vlivem příkladů jiných a všeobecného lákání.
Bude někdy nějaký paragraf o „ohrožování mravního vývoje dospělých“ a budou někdy úřady pro ochranu občanů s defekty vůle a soudnosti (budou se jmenovat nějak jinak, třeba „nesoudící“) zkoumavě čenichat v už uzavřených hypotečních smlouvách? Asi těžko, oblasti čenichání jsou dnes jinde. Také strachy jsou dnes zcela jinde, byť jsou lokalizované stejně bizarně, jako zatím v minulosti vždycky bývaly. Všeobecně se bojíme vyčerpávání zdrojů. Kolapsu světových financí se bojí jen sem tam někdo a vyčerpání některých mentálních rezerv, třeba smyslu pro míru a proporce, se zatím neobává skoro nikdo. Vždyť celoplanetární mejdan s ohňostrojem dosud trvá...
Zdá se, že dobrovolné nevolnictví řady spoluobčanů potrvá a poroste - vždyť jho, které nesou, netíží, ba je pohodlné a naparfémované. Vybrali si je ostatně sami, jen pod vlivem příkladů jiných a všeobecného lákání.
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
