Letošní ročník studentské Ceny Příběhů bezpráví je věnován památce Ivana Medka – původní profesí muzikologa, pak organizátora hudebního života, disidenta, chartisty, novináře doma i v exilu. Ivan Medek zemřel 6. ledna 2010 – a je jen logikou věci, že cenu bude předávat jeho žena, klavíristka a hudební pedagožka Helena Medková. Ptali jsme se jí při té příležitosti na mnoho věcí.
* Je vám projekt Příběhy bezpráví blízký?
Musím říct, že jsem Příběhy bezpráví donedávna vůbec neznala, myslela jsem, že společnost Člověk v tísni je „klasická“ humanitární organizace, zaměřená hlavně na pomoc do zahraničí. Když jsem teď pročítala materiály k projektu, překvapilo mě, jak je ta akce promyšlená. Je sympatické, že se neomezuje na zasílání filmů a písemností do škol, nýbrž se snaží vést studenty k samostatné práci, k tomu, aby si sami tvořili názor na moderní dějiny.
* Příběhy bezpráví se nejvíc věnují období komunismu v Československu – je to podle vás třeba? Patří to téma do školy?
Zapotřebí to je – uvedu příklad od sousedů. Dlouho jsem žila v Rakousku, mám tam přátele a oni mi vyprávěli, jak obtížné pro ně bylo poválečné dospívání. Chodili do školy třeba deset let po porážce nacismu, ale o nejnovější historii svého státu, s nímž se měli identifikovat, se od učitelů nedozvěděli nic, dějepis ve škole končil rokem 1918. Doma se o nacismu a antisemitismu taky mlčelo, takže tahle generace musela vyvíjet obrovské úsilí, aby vůbec porozuměla svým rodičům a jejich zkušenosti, aby jim vůbec mohla klást otázky. Zdá se mi, že v českých zemích je to dnes trochu podobné.
* Co pro vás osobně představoval komunismus, respektive režim pod vládou KSČ?
Lež – jedním slovem. Narodila jsem se krátce po válce, rodiče byli formováni prvorepublikovou demokracií a taky mě v podobném duchu vedli. Mluvili se mnou o všem, takže to, co nám o komunismu a socialismu říkali ve škole, jsem pak vůbec nebrala vážně. Byla to samozřejmě podivná rozpolcenost: sedíte v lavici, učitel něco říká, vy tomu nevěříte, ale musíte to poslouchat, musíte se to učit... Měla jsem ovšem štěstí, protože po základní škole jsem šla na konzervatoř a pak na AMU – obor klavír, a tam bylo ideologie přece jen méně než v jiných oborech. Čili nedostala jsem se do situace, kdy bych musela projevit nějaký výjimečný vzdor, osobní statečnost.
* Kdybyste měla říct studentům, co tu bylo ve všedním životě před listopadem 1989 nejhorší, o čem byste mluvila?
Padesátá léta jsem zažila jako dítě, takže ty nejhorší věci si osobně nepamatuju. Ale když se ptáte na všední život – odporné bylo to vyžadované každodenní pokrytectví. Já jsem po studiích pracovala ve školství, naštěstí ve školství hudebním, takže jsem neučila děti ideologii. Ale každý učitel musel skládat slib a i já jsem v něm slíbila věrnost idejím socialismu a Sovětskému svazu. Bylo mi z toho špatně, pořád jsem si opakovala, že je to slib vynucený, tudíž ho nemusím brát vážně, ale sám vidíte tu schizofrenii. To se pak člověk musel za sebe stydět.
* Jak jste vnímala normalizaci? Po svobodnějších šedesátých letech, kdy jste dospěla, pro vás musely být okupace a následné utužení režimu dost bolestné…
Šedesátá léta a reformní komunismus jsem vnímala jako uvolnění, ale neprožívala jsem žádnou euforii. S přáteli jsme to brali jako vylepšování starého režimu, ne jako svobodu. Okupaci jsem nesla těžce, ale ty první měsíce byly prostě fantastické! Teprve tehdy, v mém životě poprvé, se v Československu diskutovalo docela otevřeně. Normalizace to všechno rychle zničila. Když jsem jako mladá holka přišla v roce 1972 učit na konzervatoř do Plzně, žasla jsem, že třeba jedna studentka si vůbec neuvědomovala, že žije v okupované zemi. Před čtyřmi lety byla ještě malá a doma se ze strachu o ničem nemluvilo. Nebo jsem studovala s žáky nějakou Bachovu skladbu a řekla jsem, že velkou část jeho díla tvoří chrámové skladby na náboženská témata. A když jsem o nich začala mluvit, najednou jsem si uvědomila, že moji studenti na mě nevěřícně zírají. Nevím, jestli považovali křesťanství za pověru, nebo žasli nad tím, že mluvím o křesťanství v socialistické škole.
* Mnoho let jste žila v exilu v Rakousku. Kdy jste odešla? A jaký byl důvod?
V roce 1978 mi bývalá spolužačka poslala pozvání k návštěvě Západního Německa a šťastnou náhodou jsem dostala povolení k výjezdu. Ivan, kterého jsem znala předtím mnoho let, už byl čtvrt roku ve Vídni, sešli jsme se v Mnichově a on se mě zeptal, jestli bych nechtěla zůstat a vzít si ho. To byl pro mě důvod k emigraci. A nebylo to těžké rozhodování. Měla jsem ovšem starost o rodiče, kteří netušili, že v cizině zůstanu, věděla jsem, že jim způsobím bolest a že je bude StB vyslýchat. Ale nestýskalo se mi – a měli jsme jiné starosti. Začínali jsme od nuly, tři měsíce jsem byla nezaměstnaná – to byla moc užitečná zkušenost.
* Vztah Čechů doma k Čechům v exilu nebyl (nebo se to aspoň traduje) nikdy příliš vřelý, třeba ve srovnání s Poláky. Cítila jste to tak?
O tom se vyprávěl dokonce vtip. Jak vidí exulanty lidé, kteří neemigrovali? Češi říkají: Pepa, ten si, panečku, žije, utekl do Mnichova! A Poláci říkají: Chudák Lešek, co ten asi vytrpí, vyštvali ho do Paříže! Myslím, že se v Čechách na emigranty často pohlíželo s jakousi směsí závisti a despektu. Svůj podíl na tom určitě měla propaganda, nicméně to asi nebyl jediný důvod. Koneckonců ani český exil nebyl jednotný: mezi lidmi, kteří odešli kolem února 1948, po srpnu 1968 a třeba v 70. či 80. letech býval značný nesoulad – starší emigranti nezřídka považovali ty mladší za nedůvěryhodné, protože odešli příliš pozdě.
* Jaký byl po listopadu 1989 návrat domů?
Absolutně neočekávaný. Starší generace v exilu v sobě pořád živily naději, že to tu brzy praskne, ale my jsme podobný optimismus nesdíleli. Jasně jsme věděli, že režim jednou skončí, ale nepočítali jsme s tím, že se toho dožijeme. Později jsme se obávali, že to bude jen nějaká pseudozměna, že se prostě dostanou nahoru o něco mladší a méně dogmatičtí komunisté. Pak to šlo najednou ráz naráz, Havel byl prezidentem, za pár let nastoupil Ivan u něho v kanceláři a já jsem pendlovala mezi Prahou a Vídní. Vlastně pořád nemůžu uvěřit, že od listopadu 1989 už je to jednadvacet let...
O autorovi| ADAM DRDA, Autor je novinář
