Čtvrtek 26. května 2022, svátek má Filip
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Člověk si vnuky musí dělat sám

Česko

Barbara Nesvadbová doufala, že bývalý premiér jí toho u ní nad špagetami řekne víc. Nezklamala se

Už víš, co budeš vařit?“ ptaly se mě kolegyně v Harper‘s Bazaaru, když zjistily, že k nám do vsi zavítá expremiér. „Nevím. Netuším. Uvidíme.“ Smála jsem se. A ony se snažily donutit mne k zodpovědnosti: „Baru, nepřijede nějaký občasný návštěvník, ten člověk regulérně řídil náš stát. Nemusela bys ho otrávit.“ Domlouvaly mi a přinášely stále nové a nové recepty z konkurenčních časopisů. A když pak v předvečer návštěvy začal můj přítel sbírat kočičí chlupy, pak dokonce s mírným cukáním oka vytáhl i lux, došlo mi konečně, že bych ty špagety aspoň neměla převařit.

Středa večer to byla. Docela dlouho bloudil. Vyděsil snad všechny kočky v okolí. Z auta vystoupil v saku. Nezmačkaném... Přivezl krásnou kytku. Trošku velkou na oficiální návštěvu. Ale krásnou. Snažil se usmívat. Ale zpočátku byl nesmírně nesmělý. A hodně, hodně unavený. Vodu. Bylo první, co chtěl. Víno si dal, až když zjistil, že je opravdu dobré. Hodně jí. Což je u mužů fajn. Taky strašně moc solí. Solí i samotnou bagetu. Je cukrovkář. Ne vrozený. Druhý stupeň. Takže zřejmě trošku pažravý byl, než ho doktoři skřípli... Má rád psy. A děti. S kočkami se neseznámil. Když zahlédly bodyguarda, odstěhovaly se na ořech. Maminku potkal, když šel na záchod. Ta si mne pak zavolala: „Prosím tě, buď na něj hodná.“ Zapřísahala mne. „Vždyť on se bojí.“ Typický psychiatr.

* Když mi vás pozvali ke mně domů, rozhodla jsem se zeptat se vašeho místopředsedy Petra Nečase a prezidenta Václava Klause, jaký vlastně jste. Oba odmítli odpovědět. Divné, ne? Já mám svého zaměstnavatele Antonína Herbecka ráda. Jinak bych pro něj nepracovala. Existuje vlastně v politice pracovní přátelství?

Většinou ne, zpravidla se jedná o konkurenční boj, který je doprovázen spoustou osobních animozit. Do politiky vstupují divní lidé. Lidé s neukojenými ambicemi, frustracemi, mesiášským komplexem. Někdy skoro až nemocní, kteří by se možná ani jinde neuplatnili. Přátelství je mezi politiky výjimečné. Nikdo ho nevyhledává.

* Ani pracovní partnerství nevedete?

Partnerský vztah, aniž bychom byli blízcí přátelé, mám třeba s Petrem Tluchořem. Je tam jistě i vzájemný kalkul. Máme ale podobný způsob myšlení. Nicméně dovolenou bych s žádným českým politikem trávit nechtěl.

* Když máte takhle nesnadné vztahy s vlastními lidmi, jak je to pak s konkurenty?

Často se mě ptají, jak mohu s Paroubkem sedět u jednoho stolu. Vnitřně mě to samozřejmě láme, ale kdybych to nezvládal, nemohl bych dělat politiku.

* Asi dobře, že jste. Spousta lidí předpovídá povolební velkou koalici...

Koalice se sestavují po volbách… Jedna věc je soupeření, různé programy, různé vize. To je v pořádku. Vadí mi ale rozdílnost pojetí toho soupeření, které často přerůstá do osobní polohy. Z toho ale viním hlavně média, různé servery, které poskytují vteřinové informace a zkratky. Politická zkratka je stejně jako ta mediální strašně nebezpečná. Deformuje vztahy. Že jsme pak schopni spolu mluvit, za tím je zčásti odpovědnost, poznaná nutnost a z nouze ctnost.

* Máte vy dva vůbec nějaké podobné rysy? Často býváte srovnáváni.

Lidé, kteří nás oba znají, jsou občas překvapeni, že jsme si podobní v tom, že jsme typičtí hráči.

* Překvapilo mne, že o vás Petr Nečas neřekl žádnou „pochvalnou“ větu. Reakce pana prezidenta mne nepřekvapila, ale psala jsem mu cíleně. Vážím si ho. Mám ho ráda. A ten váš konflikt mi přijde trošku hloupý. Ale neznám pozadí ani vznik negativních emocí. Nicméně, nelze tu animozitu ukončit?

Já ji nikdy nezačal. Tedy nemám co ukončovat. Do politiky jsem vstupoval částečně kvůli němu. Hodně jsem si ho vážil. Ale na to, abych si ho i nadále vážil, už ho moc znám. Ivan Langer mi ukradl jednu větu, která je ale pořád moje a která podle mne charakterizuje přístup Václava Klause ke mně – nejvíce nenávidím toho, kdo mi nejvíce pomohl a nejvíce nenávidím toho, komu jsem nejvíce ublížil... Ale já nemám uražený pocit. Ani netrpím lítostí.

* Takže podle vás vám pan prezident jen nechce být vděčný?

Tak... zabezpečil jsem mu deset let života.

* Ex post hodnoceno, podporoval byste ho znovu?

Samozřejmě. Byl nejlepší kandidát v obou volbách. Do toho osobní pocity nepatří.

* Jak hodnotíte působení premiéra Fischera?

No, vybral jsem si ho... Ne, to byl vtípek. Prostě dostal nějaký úkol, ten úkol splnil a splnil ho dobře. Očekávání, které jsem do něj vkládal, když jsem v několika minutách musel rozhodnout o této podivné překlenovací vládě, naplnil.

* Se jménem Fischer jste přišel vy?

To není podstatné. Bylo to týmové rozhodnutí. Po dohodě s Paroubkem byla nominace premiéra na nás, takže já ho nominoval.

* A vy jste ho i vymyslel?

Neřeknu, kdo ho vymyslel. Není podstatné, čí to byl nápad. Mně se to jen nezdálo úplně blbé. Tři roky seděl na vládě, agendu znal, zdálo se, že by to jako úředník mohl řádně odpracovat.

* Když se teď chystají předčasné volby a když se vrátíme zpátky do vaší strany, myslíte, že lidé jako Pavel Bém vás podrží?

Pavel Bém vzal konečně na sebe nějakou zodpovědnost. Nespekuluji proč. Jestli chce do sněmovny proto, že ho v Praze už nechtějí, nebo proto, že chce imunitu, netuším. Ale sestavil vlastní kandidátku, spolu s Vodrážkou, a to je dobrá zpráva. Bude chtít určitě lepší výsledek než já před třemi lety.

* V jednom rozhovoru jste říkal, že „Topola nikdo neumí“. Vaše přátelství s panem Dalíkem je ale pro některé lidi velmi podivné. Vzpomínám, že za mnou jednou přišel pan Janoušek, abych napsala o Bémovi knížku, což mi přišlo legrační. Jak se ty dva vztahy liší, liší-li se vůbec? Nebo pan Dalík také iniciuje lidi, aby něco napsali nebo třeba zazpívali?

To je přesně ta chvíle, kdy buď odcházím, nebo mlčím, nebo říkám, že to nemusí nikoho zajímat. Marek je můj velmi dobrý kamarád. Potkali jsme se někdy koncem 90. let. Média ho podobnými typy otázek absolutně zničila. Zažili jsme spolu neuvěřitelné věci, které jiný politik od roku 1989 nezažil, věci, které by nám nikdo nevěřil.

* Jaké třeba?

Nezákonné uveřejňování odposlechů, sledování mých soukromých rozhovorů, prolustrování všech kont, varování o bombě v domě, varovné výstřely na dálnici, dokonce ho na dva dny zavřeli.

* Tak to je dobrý kamarád, když to ustál...

Je to introvert. Poškodilo ho to. Mezi Janouškem a Dalíkem je ale obrovský rozdíl. Dalík vystudoval politologii, má úspěšnou firmu a pro mě dělá jen příležitostně. Teď se podílí na kampani v Jihomoravském kraji. Je pro mě těžko postradatelný, zná mne, ví, kam jsem ještě ochoten zajít a kam už ne. Zná fungování marketingových a PR nástrojů, dlouhou dobu dělal u Havla, zná politickou scénu. A detailně zná jižní Moravu, což je velká výhoda.

* Takže proti Sobotkovi vám bude pomáhat Dalík...

Proti komu? Sobotku nepokládám za soupeře. Kampaň vedeme proti všem.

* Proč ho nepokládáte za soupeře? Protože je o tolik mladší?

Ne, ale sám sebe dlouhodobě stylizuje do role hodného, nekonfliktního chlapce. Není to politik. Jinak by nenechal Špidlu ve štychu.

* Ale image ňoumy zřejmě funguje. Dlouhodobě vede průzkumy IVVM.

Co to je?

* Institut pro výzkum veřejného mínění.

Průzkumům nevěřím. Pamatuji na dobu, kdy mě oslovili jako senátora, kolik jsem ochoten dát za to, abych byl do průzkumu zařazen a kolik za to, abych v tom průzkumu dopadl dobře. Prostě jdu do voleb s pozitivním programem. Soupeři mne zajímají jen okrajově. (Když Mirek Topolánek přijel do Měchenic, byl viditelně nervózní. Říkal, že má vlastně trochu strach. Že se mu ani nechce mluvit. A jestli prý nemám prášek na hlavu. Tedy na bolení hlavy... První, co snědl, tedy nebylo caprese. Byl to ibalgin.)

* Zdál jste se mi hodně unavený. Teď už vypadáte o poznání líp. Ale stojí vám politika ještě „za to“? Když říkáte, že politici jsou tak trochu máklí, nemáte třeba jiné ambice?

Nebyl jsem dnes utahaný, vydržím daleko víc. Byl jsem spíš uvláčený, vnitřně rozbitý. Teď budu těžko krátce vysvětlovat, kde beru sílu čelit všem útokům. Nejsem takový primitiv, abych tvrdil, že když jsem jednou řekl, že politiku budu dělat, tak ji dělat budu za každou cenu. Po prohraných volbách do krajů jsem měl těžké období, hledal jsem motivaci. Svým způsobem je politika strašná práce. Ale jde o to, zda jsem schopen vyhrávat, jestli za mnou ještě lidi půjdou. Pak jsem vyhrál kongres a dal povel k diskusi o jiném směřování vlády, ODS. A ukázalo se, že to funguje. Že jsme byli schopni řešit zahraničněpolitické problémy, čelit finanční a hospodářské krizi. Byla to šílená jízda. Těžko si to někdo umí představit. Spolupracovníci se na mně museli střídat. A když ta zátěž skončila, nelze jen tak vypnout. Možná jsem uvláčený z toho, že nemusím pracovat tolik jako předtím. A taky jsem unavený z lidí. A ze sebe samotného. Potřebuji po těch třech letech volno. Jsem unaven spíš mentálně než fyzicky. Teď si vezmu volno a 1. srpna budu usměvavý Mirek Topolánek na jižní Moravě.

* Baví vás odpočívat?

Samozřejmě že ne. To je největší problém. Neumím ležet. Jako vždy budu odpočívat aktivně. A konečně si přečtu nějaké knížky.

* Jaké? Politické?

Ne, proboha, politické ne.

* Tak jaké knihy vlastně čtete?

Vlastní, jedině vlastní, já čtu už jedině vlastní. (směje se)

* Když jsme u dovolených, vzpomínáte si ještě na tu nahou fotku. Jak vlastně vznikla?

Je to fotomontáž. Ta fotka je focena zevnitř, ne zvenku. Ten paparazzo samozřejmě lže. Vůbec netuším, proč to někdo udělal.

* Nezkoumala jsem snímek s lupou, ale být vámi, tak bych se nijak

* zásadně nestyděla, jestli je to fotomontáž, tak lichotivá.

Já jsem se nikdy nestyděl, s rodiči jsem chodíval na nuda pláže. Ale nejsem exhibicionista a ten snímek je prostě zlý. Dokonce teď prý někde visí podobné billboardy.

* Když vás dokáže takhle moc naštvat jedna fotka, máte teda vlastně nějaký horizont pro svou politickou kariéru? Pro to pomyslné „padla“?

To není dáno věkem. Buď budu schopen být na čele pelotonu, nebo půjdu pryč. Těžko bych hrál nějakou třetí politickou ligu. Dokud budu schopen vyhrávat, řídit lidi, posunovat věci dál, zůstanu. Musím mít ale mandát! Pokud ale podzimní volby prohrajeme, tak bude česká politika dál asi beze mne. Mě politika baví. Ale cena, kterou za svoji práci platím, je poměrně vysoká. Zatím ji platím, neříkám ale, že ochotně.

* Jaká je ta cena? Myslíte ztrátu soukromí?

Soukromí? Tam je to totální. Ale týká se to i zdraví, rozbité rodiny, jsou postiženi i všichni kolem vás. Kdokoli se vás jen dotkne, tak se spálí, okamžitě po něm jdou média. Všichni, moje sestra, děti, jsou pod strašným tlakem. V jisté fázi si opravdu můžu říct, vlezte mi všichni na záda, já jdu na zahrádku a budu se věnovat vnukům.

* Vnukům? Nevypadáte jako dědeček...

Jsem dědeček. Nejsem ale unavený v tom smyslu, že bych neměl nápady, neuměl řešit problémy. Všichni, kdo se mnou pracují, vědí, že pod tlakem jsem nejsilnější.

* Svoje zatím poslední dítě máte v padesáti dvou letech?

V padesáti jedna.

* Můj otec mne měl v padesáti, ale jsem jedináček, takže jsem se ho nikdy nemohla zeptat na srovnání. V čem je to jiné? Dvacetiletý táta a padesátiletý táta...

Je to úplně jiné. Určitě jsem trpělivější. První dítě jsem měl na vysoké, neuměli jsme to, oba jsme studovali a byli jsme hrozně přísní. U druhého dítěte už jsme zmírnili, ona taky Janička byla úplně jiná. A Tomík? Tomík byla radost na stará kolena. U Nicka už jsem prohlašoval, že člověk si své vnuky musí dělat sám. Jeho narození je nádherné. Na žádné dítě jsem ale neměl tolik času, kolik bych chtěl mít. U Nicka je to nejhorší.

* Kolik času s ním vlastně trávíte?

Veškerý volný čas.

* A to je kolik? Dvě hodiny týdně? Nebo dvě hodiny denně?

Určitě víc než dvě hodiny týdně. Je to složitější, když uvážíte, jakou práci jsem dělal, to se nedá srovnávat s někým, kdo má ve tři padla.

* A není v tatínkování po padesátce touha po mládí? Nechcete jen zbrzdit čas? Vy jste si čtvrté dítě přál?

Já chtěl šest dětí.

* To bude tím, že jste nikdy nebyl těhotný.

Myslím, že nejvíc jsem šokoval svoji partnerku, když jsem je přivezl z porodnice, podíval se na malého a řekl: „Borče, přijď za tři roky.“ Takové to typicky chlapácké, tatínkovské gesto. Víte, Nick vlastně vyrůstal ve sněmovně. Někdy jsem ho tři týdny pořádně ani neviděl. Pak byl nesvůj, pořád maminka, maminka, vztahoval ručičky, já byl trochu jako vetřelec.

* A Nick byl s chůvami, nebo s babičkou?

Buď kamarádka, nebo babička. Jsem vlastně teď svým způsobem rád, že bude Lucka chvilku doma.

* A nemrzí vás, že jste s miminem Nickem fakticky nebyl?

Mrzí. Ale člověk prostě v zájmu velké věci občas obětuje ty malé.

* Jako že výchova dítěte je v jisté souvislosti malá věc?

Tak jsem to nemyslel. Vždy je vám to strašně líto, ale já neumím práci šidit. Je to daň za politiku. Proto je možná v politice málo žen. Vlastně si Lucie vážím, že z toho kolotoče vystoupila. To každý neumí.

* Má Lucie další politické ambice?

Má spoustu ambicí. Ona není žena, která se vzdává.

* S oběma svými ženami jste pracoval. Nebo lépe, obě pracovaly vlastně pro vás. To si vůbec neumím představit, tu dvacetičtyřhodinovou přítomnost.

Moje žena Pavla naopak trpěla pocitem, že s ní pracovat nechci. Když dělala pro mě, ztratila kontakt s vlastní praxí, což ale dokázala dnes zvrátit. Se mnou se nedělá dobře. Pro členy rodiny jsem špatný šéf. Jsem zaměřen daleko víc na výkon než na vztahy. Zajímá mě výsledek.

* Takže svoji ženu Pavlu jste zaměstnal u sebe, protože chtěla?

Ne ne, to není úplně pravda. My jsme si byli strašně blízcí, měli jsme podobný způsob myšlení, názory. V dané chvíli byla ještě doma s Tomem – a už jsme začínali dělat na kampani.

* Takže ona byla na rozdíl od Lucie na klasické mateřské?

Vždy byla aspoň rok doma. A po třetím dítěti začala dělat pro mě. Bylo to dobré, já jsem byl v Praze, ona v Ostravě. Chodili za ní do kanceláře poslance různí lidé, často blázni, byla vždy napůl psychologem.

* Hodně mne dojala, a vlastně i pobavila, když v jednom rozhovoru popisovala, jak stejní vlastně jste, jako kdybyste nosili jedno tričko. Prostě velká sounáležitost.

Víte, jak se říká, že časem se podobá pán svému psovi, tak my, když jsme byli ještě úplně mladí, hodně štíhlí a blonďatí, tak si mnozí mysleli, že jsme sourozenci.

* Pán a pes? To srovnání padá na manžel manželce? Nebo manželka manželovi?

To není genderově myšleno, vždyť my jsme se i stejně smáli.

* Mrzí vás to?

Nerad ubližuji. Ale když se něco rozbije, slepuje se to blbě. Já mám Lucii moc rád. Pamatuji si, jak jsem s nejmenovaným biskupem žertoval: „Kdybyste se měl rozhodnout, co by pro vás bylo důležitější, svátost manželská, nebo ochrana nenarozeného života?“ On říkal: „To je těžká otázka.“ Jenže já ji musel řešit. Musel jsem se rozhodnout. Pracoval jsem až patnáct hodin denně, neměl jsem čas řešit vztahy. Situaci jsme nezvládli nikdo. Nerad způsobuji bolest, ale odešel jsem. Nejsem nijak zvlášť hrdý na to, co jsem způsobil, složitě se to urovnává. Hlavně s dětmi. Ale kdybych se měl rozhodovat znovu, nezachoval bych se jinak.

* Takže svého rozhodnutí nelitujete?

Udělal jsem spoustu chyb. Hlavně že jsem rodinu zatáhl do Prahy. To bylo hodně sobecké. Nechtěl jsem být sám. Ale oni v té Ostravě vlastně žili ve velké symbióze. Když jsem přijel na víkend, všechno bylo krásné. Jenže jsem pak časem ani nevěděl, kde mám svoje pyžamo, připadal jsem si jako cizinec ve vlastním bytě. Ale fungovalo to. Jakmile se nastěhovali do Prahy, vztah se začal hroutit.

* Člověk ale neutíká k někomu, ale od někoho. Myslíte, že byste odešel, i kdybyste se nezamiloval do Lucie?

To je podlá, psychiatrická otázka.

* Podlá není.

Zřejmě by to dopadlo podobně. I když jako všichni muži jsem i já pohodlný, a kdyby nedošlo ke vztahu s Lucií, našel bych si asi spoustu jiných zábav, myslím tím práci a sport. Klidně jsme ale mohli překonat krizi a šťastně spolu zestárnout. Ale to bych asi musel odejít z politiky. Ztratili jsme se sami sobě a v danou chvíli jsme neměli sílu to řešit. To, že jsem hledal nový vztah, způsobilo pád vztahu předešlého.

* Rozvody jsou často zdlouhavé. Kupříkladu můj bývalý manžel se rozvést nechtěl. Vaše žena chce?

Ne, Pavla se rozvést nechce.

* Tak to máte na dlouho. Nechci strašit, ale můj rozvod trval déle než mé manželství...

No právě. Když semělidé ptají, proč jsem se nerozvedl tehdy a tehdy, tak si to vůbec nedovedou představit. Neměl jsem prostě tu mentální kapacitu, sílu. Teď je mezidobí, čas udělat něco pro druhé, chci být korektní nejen vůči Lucii, ale i vůči Pavle a dětem, byť jsem v širokém okolí znám jako starý vůl.

* Prosím?

Takový vtípek. Sám si vařím, sám si peru, že se na to ne… Ale to je jedno. Už nemám v úmyslu nikomu ubližovat. Cítím, že právě teď musím rodinnou situaci vyřešit.

* Když srovnáváte dva dlouhodobé vztahy – soudím teď podle sebe – nepřijde vám to tak trochu stejné? Prostě stereotyp, jen s jiným tvorem?

Já jsem nikdy stereotyp neměl.

* Vy jste nikdy nezažil v partnerském vztahu stereotyp? Nikdy?

Se mnou se partnerky prostě nenudí. Já ani žádnou setrvačnost nepřipustím. Jsem vždycky aktivní. A nebývám moc doma.

* Aha, když nebýváte moc doma, tak pak je to takový netradiční partnerský život.

Když se nad tím zamyslím, tak dnes je to vlastně jiné. Jak stárnu, tak jsem někdy i sám sobě protivný, jaké mám zavedené stereotypy. Stává se ze mne poměrně nechutný dědek. Člověk během života naskládá tolik zlozvyků, rituálů a pravidel, že když se pak jen přestěhuje, je rázem úplně ztracený.

* Vždyť jste říkal, že si sám perete a žehlíte, tak to se v těch poličkách přece musíte vyznat.

Proboha, to už dávno nedělám.

* Aha, tak to bylo v singl mezidobí...

Ale umím to. My doma nikdy neměli rozdělené mužské a ženské práce.

* Prosím? To už snad ani neexistuje, ne? Mužské a ženské práce...

Tak jo, musím přiznat, že nedělám už nic. Ale zpět ke stereotypům… Když nad tím uvažuji, tak jsem nositelem stereotypu já. Já jsem ten, který se nerad mění, nerad mění své zvyklosti, trochu si občas říkám, teď bych šel dělat něco úplně jiného… Ale mám Nikouška, mám Lucii. Je to samozřejmě hrozně hezké, ale jestli to mám doporučit svým vrstevníkům, nevím nevím. Obrovská změna, nové přizpůsobování. Protože manželé po pětadvaceti letech, to je jako incestní styk mezi příbuznými. Znáte se v tom negativním i pozitivním nazpaměť. Stalo se mi, že Pavla se jednou nadechla, ale nic neřekla. Já jsem pak dokončil tu její nevyřčenou větu. Ona říkala, jak jsi to věděl? Podle gesta, které udělala.

* Když se to tak vezme, jste vlastně uondaný málo. Řídit zemi, mít malé mimino, mladou ženu, nedořešené manželství, to je na infarkt...

Nejsem infarktový typ. Někdy mne dokonce baví přehrávat roli starostlivého taťky. Umím Nicolase přebalit i vestoje. Když jsme byli ve Špindlu a tatínkové posedávali a maminky kmitaly, tak jsem dost přehrával. Přebalit kluka v oteplovákách není přece snadné. Všichni muži mě za to nenáviděli…

* No při čtvrtém dítěti nevím... Jaký máte vztah s ostatními dětmi?

Janičku jsem hodně ranil. Ona mi odchod nikdy neodpustí, čemuž se vlastně ani nedivím. Tomáše vídám dnes víc, než když jsem býval doma. Jsme teď hodně spolu. Miluje maminku, ale má rád i mne. S nejstarší dcerou vedeme řeči rodičů malých dětí, rozebíráme strouhanou mrkev i kvalitu pískoviště.

* V jednom rozhovoru jste říkal, že vás otec fyzicky trestal. Uhodil jste vy sám někdy své dítě?

No jistě, pár facek a pohlavků padlo. I jsem jim párkrát nařezal.

* Prosím? V některých státech by vás i zavřeli.

Děti si někdy trest zaslouží. Ale spočítal bych to na prstech jedné ruky.

* Čistě hypoteticky, napadlo vás chtít někdy dítě do střídavé péče?

Nevěřím na týden tam, týden tam. Někdo musí mít výchovnou zodpovědnost, kontrolovat standardní věci jako snídaně a úkoly. S Pavlou jsme neměli žádnou dohodu, nikdy mi nezakazovala, abych s Tomem komunikoval, a holky už byly dospělé. Neumím si představit nevídat svoje dítě. To by mi zlomilo srdce. Nechci tak ani přemýšlet, nejsem katastrofický typ. Umím řešit zapeklité situace, pokud je řešit chci. Také je ale umím neřešit.

* A jako politik máte na podobné porozvodové uspořádání vztahů jaký názor?

Děti mají mít oba rodiče. Rozhodující je prospěch dítěte. Když už se rodina rozbije, je to zborcení tradičních křesťanských hodnot. Při každém rozchodu někoho poškodíte. Dítě do péče má dostat ten, kdo se fakticky staral, kdo se obětoval, kdo mu víc prospěje. Střídavá péče může možná fungovat, když se rodiče ctí a respektují. Ale proč by se pak rozcházeli?

* Zmínil jste tradiční hodnoty, vy tedy věříte na manželství?

Ano, je to jedna z mála kotev, které společnost má. A Desatero by mělo být přirozeným korektivem našeho chování.

* Vy jste katolík?

Nejsem praktikující katolík a vlastně nejsem ani pokřtěn, ale nemohl bych dělat svoji práci, kdybych neměl svoji víru.

* Víra rovná se pro vás Pánbůh?

Ne, nemám to takhle institucionalizované. Jsem člověk víru hledající, zatím nenacházející.

* Jedna z vašich kampaní byla postavená na hesle, že rodina je základ státu. Vezmete si Lucii?

Pokud si mne bude chtít vzít, ano.

* A jsou si Lucie s Pavlou trochu podobné? Některé teorie tvrdí, že si člověk vybírá stále stejné typy.

To se neodvažuji říct. Každá by se urazila, samozřejmě. Jen vím, že mě baví aktivní, chytré a hezké ženy. Mí kamarádi si vždy vybírali lehčí cíle, já jsem měl rád hezké a chytré, což je tvrdý oříšek.

* Jako proč?

No nese to s sebou jistou komplikaci. Člověk se nemůže flinkat.

* Uměl byste se smířit s nevěrou?

Nejsem žárlivý. A nevěřím, že kdo nežárlí, ten nemiluje. Otázkou je, jestli vám nevěra vadí z prestiže, nebo že vám to rve vnitřnosti, protože šílíte láskou. Ale vím, že nevěru překousnout lze.

* Na začátku jsme se bavili, že v politice vlastně nemáte žádné přátele. A co v normálním, běžném životě? Tedy kromě Marka Dalíka.

Jasný kamarád je Marek. Pak mám přátele, které nepotkávám často, ale když už, tak to cvakne. Mám kolem sebe spoustu lidí, které rád potkávám. Ale přátelství, které toho hodně vydrželo, ve kterém sdílíme radosti i strasti, mám jen s Markem. V politice prostě ztrácíte přátele.

* A Lucie? Je Lucie váš přítel?

Lucie je láska, jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě, partnerka, možná budoucí manželka. Ale abych mohl říct, že je to přítel, na to se známe krátce.

* A byla to Pavla?

Byli jsme spolu dvacet sedm let. Takže když se takhle zeptáte, musím říct, že ano.

***

Autorka je spisovatelka a šéfredaktorka magazínu Harper‘s Bazaar. Nedávno jí vyšla zatím poslední kniha Brusinky.

S Markem Dalíkem jsme zažili neuvěřitelné věci, které jiný politik od roku 1989 nezažil, věci, které by nám nikdo nevěřil ” O rodině: Nejsem nijak zvlášť hrdý na to, co jsem způsobil. Složitě se to urovnává. Ale kdybych seměl rozhodovat znovu, nezachoval bych se jinak. ” moje večeře. Mirek Topolánek pojedl salát caprese (rajčata s mozzarellou, bazalka ze zahrádky, karamelové balsamico) a bílý chléb, který jsem pekla, ale spíš pro dceru Bibi než pro něj. Jako hlavní chod jsem podávala špagety aglio olio peperoncino (dvě hlavičky česneku na olivovém oleji, špagety Barilla, podravka, drcené sušené feferonky a parmazán). Upekla jsem ještě jahodový cheescake, kterého se ani nedotkl. Neuvědomila jsem si, že má cukrovku. Jak stárnu, tak jsem někdy i sám sobě protivný, jaké mám zavedené stereotypy. Stává se ze mne poměrně nechutný dědek.

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!