Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Člověk, zabiják „od přírody“

Česko

Lidé jsou stále stejně agresivní i mírumilovní jako naši předci před půl tisíciletím, ale změnily se životní podmínky

Na sydneyském předměstí Narrabeen nalezli dělníci při výkopových pracích lidskou kostru. Patřila asi třicetiletému muži, který zahynul násilnou smrtí. V jeho těle vězelo sedmnáct kamenných hrotů. Nešlo o souboj muže proti muži. Oběť podlehla přesile. Útočníci jej ubili a mrtvolu pohodili na písečné duně. Stalo se to před čtyřmi tisíciletími.

Kriminalisty nahradili archeologové. Ti dostali do rukou první hmatatelný důkaz potvrzující zprávy bílých osadníků z počátků kolonizace oblasti dnešního Sydney. Staré zápisy popisují u domorodých kmenů případy skupinové msty, při které skupina útočníků napadla jednotlivce a ubodala jej oštěpy.

Kde se v lidech bere taková krutost? Zdědili jsme ji po zvířecích předcích a je nedílnou součástí naší osobnosti? Anebo jsme od přírody holubičí povahy a krveprolití je záležitostí duševně vyšinutých jedinců neschopných dodržet základní normy lidského chování?

Vražda - mužská záležitost V roce 1986 se ve španělské Seville sešla dvacítka světových odborníků z různých odvětví biologických i společenských věd. Došli k závěru, že násilné chování není geneticky zakotveno v lidské povaze. „Z vědeckého hlediska je nesprávné tvrdit, že lidé mají ,násilnický mozek‘,“ píše se v Sevillském prohlášení, které později vzalo za své i UNESCO.

Dvacet let, jež od sevillské konference uběhly, přinesly poznatky, které tento lichotivý názor na člověka a lidstvo nepotvrdily. Vraždy nejsou náhodné události. Američtí vědci Martin Daly a Margo Wilsonová se probírali kriminalistickými záznamy z Chicaga, jež má v USA nálepku „hlavního města vražd“. Zjistili, že vražda muže mužem je nejméně 50x častější než vražda ženy ženou. Také zjistili, že spolupachatele vraždy váže příbuzenské pouto šestkrát častěji než vraha a jeho oběť.

Situace, kdy se vraždy stávají záležitostí mužů, uchylují se k nim pokrevně spříznění jedinci a oběťmi se přednostně stávají cizinci, není typická jen pro člověka.

Už v sedmdesátých letech přistihla slavná bioložka Jane Goodallová při podobném jednání šimpanze z tanzanské rezervace Gombe. V jednom případě se stala svědkem války mezi dvěma tlupami. Dospělí samci několik let systematicky napadali a zabíjeli samce z cizí tlupy. Vítězové nakonec připojili ke své tlupě samice a mláďata.

O tom, že nejde o náhodnou podobnost, svědčí pozorování malých společenství, jejichž členové si obstarávají obživu primitivním zemědělstvím nebo lovem a sběrem. Také tady se mužští příslušníci jedné skupiny vydávají na cizí území, aby tam v přesile zaskočili a zabili muže z cizí skupiny. Následky těchto nájezdů jsou co do obětí na životech u lidí i šimpanzů srovnatelné.

Svědectvím podobného ataku je zřejmě i nedávný nález pravěkého obyvatele Austrálie ubodaného oštěpy.

Wilsonová a Daly jsou přesvědčeni, že tento typ násilí formovala evoluce. Muže a samce šimpanzů vede k agresivitě snaha prosadit se při plození potomků.

„Muž, který by se vyhýbal střetům, zřejmě zemře bez potomků,“ vysvětluje Martin Daly. „A smrt starce bez potomků není lepší než smrt mladíka, který riskuje a zkouší se prosadit násilím.“

Ženy a samice se o tuto příležitost rvát nemusí. Naopak, pokud se angažují v konfliktu, mohou přijít ke zdravotní újmě, nebo dokonce zahynout a bezprostředně tak ohrožují své potomky. Smrt biologického otce nepředstavuje ani u šimpanzů ani u přírodních národů pro potomky vážnější hrozbu.

Mezi agresivitou šimpanzů a lidí existuje jeden významný rozdíl. Šimpanzi jsou agresivní i v rámci své vlastní tlupy. Násilí je tu patrné zvláště vůči mláďatům a nedospělým zvířatům. Výjimkou není dokonce ani zabití.

Vraždí se stále méně Ve srovnání s tímto velmi drsným prostředím probíhá mezi příslušníky lidské tlupy přinejmenším dvěstěkrát méně agresivních útoků. Pro člověka je typické být hodný na vlastní a zlý na cizí. Lidstvo ubírá s postupem času na agresivitě i při meziskupinových střetech.

„Kdyby si měly války ve dvacátém století vyžádat životy stejné části populace, jaké přicházejí o život při válkách typických kmenových společenstev, padly by v nich místo sto milionů až dvě miliardy lidí,“ říká psycholog Steven Pinker z Harvard University.

Navzdory dojmu vzbuzovanému záplavou zpráv o zločinech ve sdělovacích prostředcích se lidé vraždí stále méně. Je to patrné od 15. století, kdy v Evropě připadalo na 100 tisíc obyvatel 41 vražd. V 16. století už připadalo na stejný počet Evropanů jen 19 vražd. V 17. století klesl jejich počet na jedenáct a o sto let později dokonce na 3,2.

V předminulém století připadalo na 100 tisíc Evropanů 2,6 vraždy a v nedávno skončeném 20. století už jen 1,4 vraždy. Mohlo by se zdát, že k jejich poklesu výrazně přispěl rozvoj kriminalistické vědy i medicíny. Vrazi jsou nyní častěji dopadeni, a tak mnozí potenciální zločinci neseberou k vraždě odvahu. Oběti vražedných útoků mají díky moderní lékařské péči lepší šanci na přežití. Pokles vražd byl ale patrný už v dobách, kdy byla kriminalistika i medicína ještě v plenkách.

Během posledních pár staletí se rozhodně nestačila změnit lidská přirozenost. Jsme stále stejně agresivní i mírumilovní jako naši předci před půltisíciletím. Co se změnilo, jsou životní podmínky. V evropské společnosti už nejsou tak propastné rozdíly. Je stále méně lidí, kteří nemají co ztratit. Je stále méně těch, kteří mohou násilím na druhých jen získat.

Obrovský nepoměr v sociálním postavení vedl v minulosti k tomu, že se násilí a vražd dopouštěla i společenská elita. Bránila si tak své výsadní postavení, které jí navíc zajišťovalo i značnou míru beztrestnosti. Války a krevní msta skotských nebo sicilských klanů toho byly názorným příkladem. Tamější společenské špičky braly subjektivně vykládanou spravedlnost do vlastních rukou.

V současné době lze ekonomickým vlivem dosáhnout mnohem více než násilím a společenská tolerance k násilí páchanému mocnými výrazně poklesla. Násilným trestným činem lze ztratit mnohem víc než získat a společenská elita už od něj upustila. Ve středověku byla až každá pátá vražda spáchána ve sporech o půdu. Nejrůznější vlastnické spory jsou běžné i nyní. Řeší se však před soudem.

Na vlastní hodní, na cizí zlí

Mezi agresivitou šimpanzů a lidí je významný rozdíl. Šimpanzi jsou agresivní i v rámci vlastní tlupy. Násilí je tu patrné zvláště vůči mláďatům a nedospělým zvířatům. Ve srovnání s tímto velmi drsným prostředím probíhá mezi příslušníky lidské tlupy přinejmenším 200x méně agresivních útoků. Pro člověka je typické být hodný na vlastní a zlý na cizí. Lidstvo ubírá s postupem času na agresivitě i při meziskupinových střetech.

Autor: