Cage the Elephant je pětice mladíčků z Bowling Green v Kentucky, města velkého jako Děčín, s obyvatelstvem, jež je převážně bílé, jižansky bohabojné, a co se peněz týče, převážně za vodou.
Jádro kapely tvoří dva bratři, Matt a Brad Schultzové, jeden zpívá a druhý hraje na kytaru. To prý vždycky chtěl i jejich táta, zpívat a hrát na kytaru v rokenrolové kapele, jenže pak poznal jejich mámu.
Byla z toho rodina a on zůstal řidičem náklaďáku. Kluci byli nejdříve spíš na ten sport, ale když se jim rodiče rozvedli a oni se museli stěhovat s babičkou a dědou do přívěsu a k dovršení všeho si máma nabrnkla zrovna jejich fotbalového trenéra, zmocnil se jich pocit, že tenhle svět není fér. A tak založili rockovou kapelu. Název jim poradila kartářka. Připomíná to celé propagační text k roztomilému letnímu filmu. Stejně jako to, že na rychlém úspěchu skupiny se možná podepsal i konzervativní vkus velmi religiózního ospalého maloměsta v americkém státě, který dal světu smažená kuřecí křidélka a bourbonskou whisky.
Bratři Schultzové prý z domova znali vedle všudypřítomné křesťanské hudby hlavně staré klasiky jako Rolling Stones, Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe nebo Chucka Berryho. Na jejich prvních skladbách to bylo znát.
A v Londýně, kam se celá kapela v roce 2007, nedlouho po svém založení, odstěhovala, to zřejmě působilo svěže a navíc se to šťastně trefilo do rostoucí evropské popularity podobně znějící skupiny, kterou také založili bratři z religiózní rodiny na americkém jihu - Kings of Leon.
K tomu je ještě třeba připočíst, že - oproti mnoha dnešním hudebním projektům, které vznikají někde v obýváku okolo laptopu - kapela hodně koncertovala, sbírala své publikum po klubech a na festivalech a na koncertech proslula energií zvířete utrženého ze řetězu - ten kartářčin nápad s názvem Cage the Elephant („zavřete slona do klece“) tedy nakonec nebyl od věci.
V roce 2008 vydali první album, Cage the Elephant, směs punku, blues, funku i trochy hip hopu, která udělala radost víceméně většině kritiků a dobře se prodávala. Trčel z ní kouzelně nakřáplý hlas zpěváka Matta Schultze i schopnost kapely postavit silnou melodickou skladbu. A sebevědomí muzikantů, kteří postavili debut z toho nejlepšího, co složili od doby, kdy kapela vznikla, a mnohokrát otestovali na koncertech.
Na druhé desce, Thank You, Happy Birthday, která jim vyšla 11. ledna, skupina objevuje nezávislou scénu přelomu osmdesátých a devadesátých let: kapely jako Sugar, Mudhoney, Pixies, Butthole Surfers a pochopitelně Nirvana. A to s onou dětskou zvědavostí, která se občas pokouší dostat do nitra a k podstatě věcí tím, že je rozbíjí a pak skládá dohromady z nesourodých prvků.
Výsledkem je fantastický slepenec hudebních tvarů, jako kdybyste vzali jeden den vysílání Radia 1 třeba v roce 1993 a zahrané skladby zahustili do dvanácti písní, které mění nálady téměř hystericky od rozjímání ke vzteklému řevu, od hitového melodična k disharmonii. A nějakým podivuhodným způsobem to drží pohromadě.
A přestože jste už všechno, ale všechno do poslední noty někde slyšeli, zní to až podivuhodně neotřele. A někdy to má vyloženě bizarní nádech, jako třeba ve skladbě, která se jmenuje Aberdeen - samozřejmě podle rodného města Kurta Cobaina. V textu se zpívá cosi nejasného o obloze se šmouhami od krvavých prstů a hudebně to zní jako povedený pokus přesně okopírovat zvuky a postupy jiné legendy té doby, skupiny Pixies. Svádí to k tomu, aby to člověk poslouchal pořád dokola.
