i Longstreth, který vedle „afrických“ kytar nemá problém vřadit smyčce, prvky postpunku i breakbeatu. Před dvěma lety ho proslavilo album, na kterém se pokusil popaměti rekonstruovat hudbu svého dospívání, rabiátského literáta Henryho Rollinse. Vyšlo to tehdy podivuhodně (zase – se smyčci, dívkami a Afrikou...). Letošní album nemá výjimečně koncept ani příběh, i jednotlivé písničky však fungují. Hodně se namluvilo a napsalo o singlové Stillness Is The Move, která je jakýmsi nezávislým odrazem dnešního velkopopového rhythm’n’blues. Takovou hudbu si nepořizujeme proto, že se ocitá na špici výročních anket, ale protože je nám s ní skvěle.
Souvislosti 1/2009
Se zpožděním, avšak naléhavě je třeba upozornit hudbymilovnou obec na předprázdninové číslo revue Souvislosti. Na stovce stran se věnuje umění zvuku – radiofonické tvorbě. Od Marinettiho futuristického manifestu až po rozsáhlou anketu mezi dnešními tvůrci pro éter (Typlt, Vojtěchovský, Jiřička, Goldflam, Rathouská...) se tu patrně leckomu otevře vhled do přehlíženého tvůrčího prostoru v průniku literatury a hudby. Přiložené DVD (se surroundovým zvukem 5.1!) nabízí díky spolupráci s Českým rozhlasem hru básníka Radka Malého Pocity nočního vlaku. Tak zevrubně jako Souvislosti se u nás tvůrčímu rozhlasu nikdo už dlouho nevěnoval.
Jeffrey Lewis & The Junkyard ’Em Are I Rough Trade
Patří do svaté čtveřice nejtalentovanějších textařů dneška – spolu s Nickem Cavem, Conorem Oberstem a Stephinem Merrittem z The Magnetic Fields. Lewis, který se u nás vloni poprvé představil živě, je typ newyorského antihrdiny (viz obal), který podobně jako Woody Allen umí líčit svá traumata nadmíru inspirativně. Písnička Roll Bus Roll, o tom, jak ze životních patálií vždy uniká meziměstským autobusem Greyhound, patří mezi letošní zásadní songy. Jeffrey je i renomovaný komiksový kreslíř: kdo chce vidět, jak své písňové dějiny komunismu (!) kramářsky ilustruje přímo na scéně, nechť zapátrá na You Tube. Upovídaná, ale moc chytrá zábava.
Roy Ayers Palác Akropolis, Praha Čtvrtek 15. října
Černý vibrafonista a kapelník Ayers se svou šťavnatou a rozhýbanou muzikou protrsal k několika generacím publika. Nejenže si ho objevila acidjazzová generace od Medeski Martin & Wood po Morcheebu: Ayers osobně hrál mezi těmi praotci, jejichž jazz-funky rytmy ze šedesátých let si pozdější mlaďoši samplovali do svých nahrávek. Patří k té šťastné „tarantinovské“ černé hudbě, na níž je znát datum vzniku, ale o to víc působí jako stylová delikatesa. Koncert v pražské Akropoli by si mohlo užít ve stejné míře jak publikum dvacátníků, tak ti, kteří jsou blíž Ayersovu ročníku 1940.
