Přestože v dnešní době cestují na dovolenou či za prací téměř všichni, slovo cestovatel se pomalu, ale jistě stává archaismem. Cestovatelé, dříve celebrity národního života, žijí dnes na okraji veřejného zájmu. Také cestopisy, přinejmenším ty v knižní formě, již neoslovují masy, ale relativně úzké publikum. Důvod je nasnadě: „cestovatelské“ zážitky si může snadno opatřit každý sám, takže jejich zprostředkování literární formou se stává nadbytečné.
Jestliže cestovatelství ve své známé formě končí, a s ním i cestopis jako populární literární žánr, je jistě příhodná doba k ohlédnutí zpět a jisté sumarizaci. Cíl představit osm století českého cestovatelství „v kontextu domácích dějin i onoho velkého poznávání světa, jehož hybatelem sice obyvatelé českých zemí nebyli, ale na němž se přece jen svým skromným způsobem podíleli“, si klade právě vydaná kniha Michaela Borovičky. Vyšla jako druhý svazek tematické řady Velkých dějin zemí Koruny české nakladatelství Paseka.
Zájemce o dějiny českého cestovatelství měl k tématu doposud k dispozici dvě základní práce: dvoudílnou knihu Josefa Kunského z roku 1961 Čeští cestovatelé, která je poměrně málo poznamenána dobou svého vzniku, a biografický slovník Jiřího a Miroslava Martínkových Kdo bylo kdo – naši cestovatelé a geografové z roku 1998. Borovičkova kniha přes svůj rozsah více než tři čtvrtě tisíce stran nepřináší oproti svým předchůdkyním příliš mnoho nového.
Úctyhodná vazba prestižní edice vzbuzuje mylný dojem, že zařazené dílo je výsledkem celoživotního pramenného výzkumu. Michael Borovička ovšem přiznává, že knihu psal jen „více než rok“. Jde o velmi dobře stylizovanou kompilaci, která se dobře čte. Pro každého, kdo nemá po ruce Kunského nebo mu nevyhovuje forma slovníku, může kniha sloužit jako základní příručka, v níž se lze snadno orientovat díky jmennému i místnímu rejstříku a která je dobře logicky uspořádaná a obsahuje „podstatná“ fakta. Kdo by však hledal vlastní objevy založené na archivním průzkumu, nové interpretace nebo alespoň nové pohledy na známé osobnosti, bude zklamán.
Autorova snaha zasadit cestovatelství do kontextu českých dějin většinou neopouští rovinu připomenutí základních událostí. Přesto v textu najdeme i pochybné informace, kupříkladu o Rakousku-Uhersku se zde mluví jako o „parlamentní demokracii“, kterou nikdy nebylo. Kromě banalit, jako např. že v roce 1948 spadla železná opona, nenajdeme u Borovičky ani žádnou hlubší analýzu možnosti cestovat, která byla základní podmínkou cestovatelství (objevnou knihu Jana Rychlíka Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu autor necituje).
V úvodu Borovička vymezuje cestovatele jako člověka, který cestuje také s cílem „podat svým bližním svědectví o poznatcích nabytých během cesty“. Proti této definici se dá máloco namítat, ovšem její předpokládaný důsledek – pozornost upřená na cestopisy a další formy zprostředkování svědectví z cesty – v knize chybí. Autor se víceméně omezuje na konstatování, zda je ten či onen cestopis čtivý, na druhé straně ale cestopisy používá mnohdy za jediný relevantní pramen k popisu putování. Borovičkův přístup se mnoho neliší od biografické metody Martínkových, většinu textu zaplňují životopisy cestovatelů a popisy jejich cest. Až na výjimky pak také platí, že kdo není ve slovníku Martínkových, toho nezmiňuje ani Borovička.
Výčet těch, kteří v knize chybí, by mohl být hodně dlouhý a vždy bude nutně subjektivní. Postrádám třeba vlivného politika agrární strany Ferdinanda Klinderu, autora mimo jiné cestopisu Český rolník napříč Argentinou (1912). V kapitole o cestách meziválečných českých vědců chybí Emanuel Rádl a jeho filozofický cestopis Západ a Východ (1925). V kapitole „Ve službách propagandy“ jsou vyjmenovány knihy českých komunistů o Sovětském svazu, ale již ne tři věcné reportáže historika Jana Slavíka, které jsou tak zajímavé, že by stály za reedici. Kapitola o cestopisech meziválečných spisovatelů je plošší než podobně koncipovaný oddíl v Kunského knize, jehož autorem byl minulý týden zesnulý Vladimír Justl. Chybí zde mnoho literárních veličin a zároveň autorů cestopisů, Jaroslavem Durychem počínaje a Zdeňkem Němečkem zdaleka nekonče.
Nástroj třídního boje Zpracování dějin cestovatelství posledních padesáti let je nejslabší částí knihy, jistě také proto, že autor nemůže příliš počítat s pomocí Kunského ani Martínkových. Kniha začíná povážlivě připomínat telefonní seznam, v němž po jménu nenásleduje číslo, ale stručný popis cesty.
Autor obsáhle rozebírá výkony Hanzelky a Zikmunda, přičemž jejich dílo je podle něj „hodné spíše obdivu než kritiky“. Připomíná trend pořádání kolektivních propagačních cest (expedice Lambaréné, Tatra kolem světa) i cesty mimořádných jednotlivců, českých mořeplavců, vědců i exilových cestovatelů, byť prokazuje jazykový necit tím, že je označuje za „emigranty“ (za všechny autor písně Niagara Eduard Ingriš). Jednu kapitolu věnuje i „cestopisu jako nástroji třídního boje“ (s otazníkem), do níž je ovšem pelmel zahrnuto vše od Werichových Italských prázdnin přes africké reportáže Věry Šťovíčkové až po „ideologické cestopisy“ Josefa Hotmara. Zcela mu uniká jedna zajímavá skupina cestovatelů komunistické éry, kterou představovali experti dlouhodobě pracující v zahraničí. Tímto způsobem vznikly třeba knihy opominutého Vladimíra Plešingra z Afriky a Latinské Ameriky nebo pozoruhodný obraz Ghany na sklonku Nkrumahovy éry Na západ od Londýna Evžena Menerta (1967).
Borovička se bohužel nesnaží podrobněji analyzovat fenomén cestopisné literatury v uzavřené komunistické společnosti a omezuje se na připomenutí sloganu „cestovali za nás“ spojovaného s Hanzelkou a Zikmundem. Součástí takové analýzy by musela být i percepce zahraničních cestopisů, třeba boom v americkém rodišti dávno zapomenutého Richarda Halliburtona.
Nejpopulárnější světoběžník Cestovatelství po roce 1989 se autorovi redukuje na hrstku jmen: polárník Miroslav Jakeš, cyklista Vítězslav Dostál, dobrodruh Petr Jahoda, písničkář Jan Burian či páter František Lízna, který putoval do Santiaga de Compostela. Nejpopulárnějším českým světoběžníkem je podle Borovičky Jiří Kolbaba, „neboť mnoho času věnuje nejen cestování, ale také osobní prezentaci“. Přiznávám se, že o existenci cestovatele Kolbaby jsem do přečtení těchto řádek neměl ponětí, zato mi ale v knize chybí zmínky o Mileně Holcové, Ivě Pekárkové či mnoha píšících, fotografujících či filmujících reportérech českých médií.
Michael Borovička velmi trefně poznamenává, že dnešní české časopisy o cestování dávají před obsahem přednost líbivé a okázalé formě. Toto hodnocení se však dá velmi dobře vztáhnout i na jeho knihu.
***
DĚJINY
Cestovatelství Michael Borovička Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2010. 757 stran.
Cestovatelé, dříve celebrity národního života, žijí dnes na okraji veřejného zájmu. Také cestopisy, přinejmenším ty v knižní formě, již neoslovují masy, ale relativně úzké publikum.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
