130 let

Co dobrého nám dali Britové?

Česko

Prázdninová zpráva z Kypru – země, která získala samostatnost před 50 lety jako poslední velká kolonie v Evropě

Kypr je jedinou rozdělenou zemí v Evropské unii. Uprchlíky z okupovaného území předvádí na poštovních známkách, ne v táborech. Dokládá, že i s problémem, který je pokládán za neřešitelný, se dá žít.

Stoupáte-li na nejvyšší bod Kypru, zažijete překvapení. Že se ten vrchol jmenuje Olymp, vám divné nepřijde. Nacházíte se přece na Afroditině ostrově, jednom z tisíců ležících mezi řeckou pevninou a Tureckem, na území raženém řeckou kulturou, historií a mytologií. A protože jste na ostrově, který je z nich největší a nejvyšší, jeho vrchol ve výši 1952 metrů nad mořem se snad ani jinak jmenovat nemůže. Jenže místo řeckých bohů na něm sídlí britský vojenský radar.

Až na vrchol se nesmí (zakázáno), jenže dvě sněhobílé koule, až podezřele podobné tomu, co mělo sídlit v českých Brdech, vidíte už zdálky. Kde se tam vzaly? Je to britská vojenská základna, jedna ze tří, které si Londýn na Kypru vymínil, když mu před půlstoletím udělil samostatnost.

V pondělí uplyne 50 let od poslední evropské dekolonizace hodné toho jména. Šestnáctého září 1960 v kyperské metropoli naposledy klesla britská vlajka a nahradil ji bílý prapor s okrovou siluetou ostrova a zelenými ratolestmi. Puntičkář samozřejmě namítne, že Malta získala nezávislost až v roce 1964 a že Gibraltar je korunní kolonií Jejího Veličenstva dodnes. Má pravdu, ale ta se týká jen maličkých území v Evropě, jejichž význam lze popsat jako mateřská letadlová loď v podobě pevné skály. Kypr je něco jiného – je to ostrov velký jako Jihočeský kraj a s milionem obyvatel. Vykořisťovali nás, ale...

I pro toho, kdo na Kypr dorazí jako běžný turista, letošek otevírá jasnou otázku. Nepřímo ji vlastně klade sousední – chtělo by se říci mateřské – Řecko, nyní považované za párie Evropy, za černého jezdce eurozóny, za zemi, která si léta žila nad poměry, až se ocitla v pasti dluhů. Kypr je s Řeckem příbuzný geograficky, historicky, kulturně, etnicky, jazykově, nábožensky, členstvím v eurozóně a kdoví, čím ještě. Proč tedy Kypr – na rozdíl od Řecka – překonává hospodářskou krizi bez zvláštních problémů? Proč nezápasí s ohromnými rozpočtovými schodky, s dluhy? Proč nemá potíže v eurozóně, kam vstoupil v lednu 2008?

Zkušený ekonom by teď vyrukoval s tvrdými čísly, jež by vedla k jasným závěrům a první dojmy by buď podpořila, nebo korigovala. Turista, vyzbrojený jen svýma očima, příručkami typu Lonely Planet či Wikipedie a klábosením s „domorodci“, však dojmům podléhá a ty pro něho vyznívají takto: na kyperském relativním úspěchu se podílí přežívající britský vliv, tedy něco, co samotné Řecko nikdy nezažilo.

Zatímco Řecko skočilo do nezávislosti rovnýma nohama z tureckého područí, Kypr poznamenal stoletý civilizační vliv britské správy na Afroditině ostrově. Ta správa fungovala v letech 1878–1960, šlo tedy o vliv Británie ještě tradiční, imperiální, výkonné a úspěšné, nikoliv upadající. A tento vliv dostali Kypřané do svého samostatného začátku jako nějakou vakcínu.

Kdo zná film Život Briana od Monty Pythonů, ví, o čem je řeč. Satirický snímek přibližuje Svatou zemi za Ježíšových časů i vztah židovských revolucionářů (chceteli odbojářů) z podmaněné provincie Judea k Římu. „Co kdy dobrého pro nás udělali Římané?“ ptá se řečnicky Reg, vůdce Lidové fronty Judeje. Ta otázka připouští jedinou politicky správnou odpověď: Vůbec nic, utlačují nás, vykořisťují nás, kolonizují nás. Sám Reg svým druhům napovídá: „Ty svině nás nechaly vykrvácet. Vzaly nám všechno, co jsme měli. A nejen nám, ale i našim otcům a otcům našich otců.“ Ale od montypythonovských odbojářů slyší něco jiného: „Dali nám vodovod, kanalizaci, silnice, zavlažování, veřejné lázně... A v noci se dá bezpečně chodit po ulicích. Přinesli mír!“

Podobný pocit získá návštěvník na Kypru, ač to tam nikdo neřekne nahlas. Politicky správná odpověď na otázku „co nám dali Britové“ zní samozřejmě „útlak“ či „koloniální jho“ a dá se v ní pokračovat: Předali nám stát, v němž si podrželi vojenské základny, stát s tureckou menšinou, který měl zaděláno na rozpad. Ale reálnou odpověď nabízí pohled na fungování té země. Co nám dali Britové? Slušně fungující státní a veřejnou správu, dobré silnice, férovou justici a vymahatelné právo, liberální ekonomiku, dobrou životní úroveň, nízké daně, kvalitní zdravotnictví...

Ve staré dobré Anglii K tomuhle popsanému dojmu přispívá několik praktických postřehů. Třeba ten, že na Kypru je rozšířena skutečná znalost angličtiny, že tam vládne levostranný provoz, že poznávací značky aut jako by z oka vypadly britským, že jsou tam hojné anglické hospody. Čtete dobře – anglické, ne britské. Pokud neznáte anglickou vlajku, bílý obdélník s červeným křížem, pokud za anglickou vlajku mylně považujete britský modro-červeno-bílý Union Jack, tak na Kypru si v tom uděláte jasno.

Vtěch anglických hospodách spatříte posedávat anglické důchodce, kteří si tu užívají nostalgii po staré dobré Anglii. Soudě podle jejich věku a oděvů, někteří z nich mohli být jako mladí vojáci osobně u toho, když v srpnu 1960 Britové v Nikósii naposledy stahovali svou vlajku.

Otcové kyperské nezávislosti si to tak asi nepředstavovali, ale prostě to tak funguje. Ostatně snad všichni otcové všech nezávislostí by žasli, kdyby viděli výsledek své snahy po padesáti či sto letech praxe. Jak že to říkal T. G. Masaryk Karlu Čapkovi? „Potřebujeme padesát let nerušeného vývoje a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes.“ Československo se padesáti let nerušeného vývoje nedočkalo – a nedočkal se jich ani Kypr.

V původním plánu vůbec nebyla nezávislost Kypru, ale jeho přirozené spojení s Řeckem – na základě společně sdílené národnosti, jazyka, historie, kultury, mytologie, náboženství... Fakt, že se Kypr před půlstoletím ocitl samostatný, je výsledkem britské snahy uspokojit obě etnika na ostrově, kyperské Řeky i Turky (chcete-li řecké i turecké Kypřany).

A není asi úplně náhodou, že čtrnáct let poté, co Britové odešli, co po dohodě s Řeckem a Tureckem předali správu ostrova Kypřanům, jednotný Kypr přestal existovat. Po pokusu řecké vojenské junty začlenit Kypr pod správu Atén obsadily sever ostrova turecké jednotky. Od července 1974 zůstává jednotný Kypr jen ve virtuální podobě – ve vládních prohlášeních z Nikósie, na poštovních známkách, dvoujazyčných výstražných nápisech (řeckých i tureckých) u tabákových výrobků a podobně. Ale v praxi existují Kypry nejméně dva – 59 procent ostrova zahrnuje Kypr řecký, 37 procent ostrova Kypr turecký (jeho suverenitu ovšem uznává jediný stát na světě: Turecko) a zbylá čtyři procenta tvoří nárazníkové pásmo, střežené jednotkami OSN.

Pod řeckou vlajkou Kypřané jsou na samostatnost hrdí. V horách Troodos, poblíž vrcholu Olympu, se nachází nově upravený hrob prvního prezidenta, arcibiskupa Makaria. Hlídá ho voják v neprůstřelné vestě a se samopalem. Nedaleko stojí obří Makariova socha a po jejích bocích visí na žerdích kyperská i řecká státní vlajka. Divíte se Turkům, respektive tureckým Kypřanům, že takový vztah k sousední zemi považují za podjatý?

Ve srovnání s touto novodobou mytologií, s řeckými vlajkami běžně visícími ve městech, působí zbytky britského vlivu jako symbol neutrality. Ano, Kypřané jsou hrdí na svou nezávislost, na to, že se před padesáti lety zbavili britské správy, britského koloniálního jha, řekli by možná vznešeně. Ale jakmile přijde na praktické věci, dovedou si britského vlivu vážit.

Když Britové odešli, na Kypru nebyla ani jedna univerzita. Teď už vysoké školy fungují, ale ještě ne například medicína. (Mimochodem, proto někteří kyperští lékaři studovali v Praze a dnes se domluví s českými turisty.) Možnosti jsou pro tyto případy dvě. Buď studovat v Řecku, které to Kypřanům z pozice „mateřské země“ nabízí zadarmo; nebo studovat v Británii, sice za mastné školné, ale s jistotou, že po návratu váží ten londýnský diplom více než aténský (z hlediska platu).

Jakmile jde ale o zásadní problém rozdělení ostrova, britský vliv bledne před vlivem řeckým. To díky němu se rozdělený Kypr dostal do EU v jedné vlně s postkomunistickými zeměmi a Maltou. A hlavně díky vlivu Řecka se pozapomnělo, že v referendu o rok dříve hlasovali kyperští Turci pro formální sjednocení ostrova, ale kyperští Řekové byli proti. A proč Kypr odmítá uznat samostatnost Kosova? Protože si to přeje Řecko. V tomhle smyslu jsou Athény pro Kypr mateřskou zemí, ale s rozdělením ostrova ani ta nehne, spíše naopak.

Uprchlíci za dva centy Kypr se zařadil do světového panteonu rozdělených zemí a jeho metropole Nikósie do panteonu rozdělených měst – do stejné ligy, v níž býval Berlín a dodnes v ní více či méně setrvávají Bejrút či Belfast.

Přitom tento moment hraje spíše pro kyperské Turky. Právě jejich lídr Rauf Denktas 23. dubna 2003 překvapivě prohlásil, že zelená linie (všímáte si, kolik dělicích čar se hrdě nazývá zelená linie?) se mezi devátou ráno a půlnocí otevře všem Kypřanům. Pro Kypr to byl pád Berlínské zdi, ale pouze v mezích pravidel. A ta pravidla říkají, že na řeckou stranu jsou vpouštěni pouze ti ze severu, kdo na ostrově žili už před tureckou invazí. Je to obrana proti dosídlování severního Kypru z Turecka. Ke skutečnému pádu zdi je ještě daleko.

Nicméně návštěvník, který dorazí na Kypr se zažitým klišé neprostupně rozdělené země, může být překvapen. Jde například po Limasolu (správně řecky Lemesós) a míjí starou mešitu, kterou uvnitř právě opravuje dělník. Podívá se na jeho auto stojící u chodníku a zírá: auto má severokyperskou značku (bílý podklad červeně orámovaný, což je barevná kombinace vlajky severu), za oknem na ochranu před sluncem karton z krabice od tureckého Telekomu a lidé chodí kolem jakoby nic. Proč to auto neojedou mincí, či aspoň nepoplivou?

Klišé, že ostrov je neprostupně rozdělen na dvě nenávistné komunity a přes zelenou linii v Nikósii smějí pouze pěší, zřejmě nějak neplatí. Když se pak návštěvník ptá místních, jak je to možné, slyší zhruba toto: „No jo, to si ten Turek musel zařídit pojištění auta na jihu.“ Takže ani místní už to nepovažují za průlom Berlínské zdi, ale za byrokratický úkon. I když ten opravář přijel ze země, která oficiálně neexistuje. Snad poslední emoční kartou v rukou Nikósie je problém uprchlíků a nezvěstných z války v roce 1974. A řekněme přímo, že je kartou ztracenou. Chcete vidět na Kypru uprchlíka? Kupte si pohled a pošlete ho domů. Poštovné činí 45 centů, známky se prodávají spolu s pohledy v každé trafice, ale ouha – jen v hodnotě 43 centů. K té velké známce totiž automaticky dostanete ještě malou dvoucentovku s motivem dítěte za dráty a logem 1974. Jiné uprchlíky spatříte už jen na dobových fotografiích. Kam se hrabe Kypr na Palestince, kteří z válečných uprchlíků roku 1948 udělali dodnes trvající politikum, problém uprchlických táborů a OSN.

Kypru, tedy Kyperské republice, se nepodařilo prosadit ani to, aby svět vnímal Tureckem obsazený sever ostrova jako „okupované území“ po vzoru palestinského západního břehu Jordánu. Ano, je tu znát dvojí metr: svět odsuzuje izraelskou okupaci Palestiny, ale je mu úplně ukradená turecká okupace severního Kypru. Když 31. května Izrael zadržel turecké lodě mířící do Gazy, politolog Steven Plaut z Haifské univerzity na svůj blog napsal: „Izrael musí odpovědět na roli Turecka ve flotile teroristů. Vyšle svou vlastní flotilu pod řeckou vlajkou do kyperského přístavu Famagusta, aby protestoval proti nelegální turecké okupaci severního Kypru. Uvidíme, jak se Turecku zalíbí negativní publicita.“ Proč tomu netleská tolik lidí jako flotile pro Gazu?

I ten dvojí metr jako by odrážel britský vliv na Kypru. Palestinská strategie těží z toho, že z šedesát let starého problému dělá problém ještě větší. Kypr oproti tomu ukazuje, že i s nevyřešeným problémem se dá nějak žít. A na tom snad je cosi britského, že.

***

Sám fakt, že se Kypr tehdy stal samostatným, nikoli řeckým, je výsledkem britské snahy uspokojit obě etnika na ostrově. A není náhodou, že čtrnáct let poté, co Britové z ostrova odešli, jednotný Kypr přestal existovat.

Návštěvník, který dorazí na Kypr se zažitým klišé neprostupně rozdělené země, bude překvapen. V Limasolu vidí auto se severokyperskou značkou – a lidé chodí kolem jakoby nic. Proč to auto neojedou mincí, či aspoň nepoplivou?

O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN

Autor: