Kolikáté vystoupení na Pražském jaru je to dnešní, Ivan Moravec nespočte. „Několikrát jsem také zaskakoval - za Michelangeliho, za Martu Argerichovou, více jsem na festivalu vystupoval s orchestry než sólově,“ vzpomíná klavírista, jeden z těch, které firma Philips vybrala mezi stovku největších 20. století. „Můj poslední recitál na festivalu s Haydnem, Chopinem a Janáčkem je nahrán na desce, existuje také záznam s Karlem Ančerlem,“ vypočítává. Jeho dlouhou koncertní aktivitu několikrát přerušila nemoc či jiné okolnosti, ale dnes se cítí fit, pořád vyučuje a koncertní závazky jej příští rok zavedou mimo jiné do Edinburghu, Paříže či Kansas City.
„Určitý vrchol pro mě znamenal minulý prosinec, kdy jsem vystupoval s lipským orchestrem Concertgebouw a dirigentem Marissem Jansonsem. Je to úžasný muž, příkladně skromný. A přitom jsem ho slyšel zkoušet Dvořákovu symfonii, a myslím, že takovou umanutost v detailech by málokterý orchestr vydržel,“ říká pianista.
Karajan byl dojemný
Po čtyřiceti letech se Ivan Moravec vloni představil na prestižním festivalu v Salcburku. „Poprvé jsem tam jel s Českým komorním orchestrem a Josefem Vlachem,“ vzpomíná. „Tehdy to byl naprosto úžasný soubor. Na našem koncertu byl v publiku přítomen mladý Herbert von Karajan. Byl dojemný, přišel mezi hráče jako jejich kolega - ten strašlivý císařský obraz, který později projektoval, to už byl jiný člověk. Tehdy byl v začátcích a upřímně řečeno - desky z těchto dob jsou podle mě jeho nejlepší odkaz.“ Odkaz Ivana Moravce tvoří dlouhá řada nahrávek, které pořídil v USA. Natáčení předcházely problémy doma, kde se stěží podařilo prosadit desku jedinou. Teprve když v roce 1962 vystoupil na Pražském jaru s mladým Zubinem Mehtou a záznam se dostal do rukou šéfovi Clevelandské filharmonie Georgu Szellovi, věci se daly do pohybu. Dvaatřicetiletý pianista dostal nabídku na vystoupení, následoval debut v Carnegie Hall a koncerty v Londýně. Právě vzácná shoda londýnských kritiků přiměla zástupce americké nahrávací společnosti Connoisseur Society, aby s umělcem podepsali kontrakt. „Většina mých nahrávek ze 60. let, to je Mozart, Beethoven, Debussy a Chopin,“ shrnuje Moravec, který poslední dva skladatele dal i na program dnešního vystoupení. „Společnost na mě ,dyndala‘, abych je hrál - a je to věc mého libida. Osobně cítím v Chopinovi celou škálu života od sféry tragické po rošťárnu přes velký beethovenovský výraz. Mnoho pianistů hraje tohoto romantika jako přeslazené jídlo, ale v něm je vedle Bacha, kterého nesmírně obdivoval, také velký kus mužské energie, a to je nutné přečíst a zachovat.“ Debussy, to je podle něj „úplně jiná zvuková situace. Jeho kontakt s přírodou vyústil v malbu v tónech. Myslím, že úplně jiné slyšení Debussyho přinesl Arturo Benedetti Michelangeli“, jmenuje svého učitele a velký vzor. „To už nebylo zvukové bláto, neorganizovaná hmota, ale naopak svítivý tón a velká melodie.“ Na dotaz, zda je Debussy blízký francouzským interpretům, vrtí hlavou. „Ani bych neřekl - kdysi sem jezdili Francouzi, v jejichž hře se člověk nevyznal, šlo o takové zvukové blábolení. Ale naštěstí dnes někteří velcí umělci, například Krystian Zimerman, pokračují v tom michelangeliovském pojetí.“
Kolem talentu po špičkách
Studenty, kteří měli možnost dostat se do třídy Ivana Moravce na pražskou AMU, pozná posluchač podle kultury úhozu. „Snažím se své žáky popostrkovat, ale mým doporučením je vždycky hudba. Nikoho nepřemlouvám, ale pošlu lidem jejich nahrávku, pokud možno živou. Takhle pracuju,“ říká kategoricky. Stejně jako on sám, ani jeho nejlepší studenti „netrpí“ snahou prosadit se za každou cenu. „Jaroslava Pěchočová je pianistka, která si zaslouží pozornost. Má za sebou debuty s Českou filharmonií, FOK a v Liverpoolu. Natočila celého Janáčka, je to nahrávka s krásným zvukem.“ Druhý odchovanec Moravcovy školy je Václav Mácha. „O něm je zatím málo slyšet, ale Jiří Bělohlávek si ho bere příští rok do České filharmonie s Ravelovým koncertem pro levou ruku, v Plzni bude hrát 3. Rachmaninovovův koncert, což je skladba pro mamuta,“ říká se zadostiučiněním pedagog, jemuž lidé vodí i docela malé děti. „U těch vidím ohromné talenty. Ale zásadní je role rodičů. Před lety mi vodili malého kloučka, kterého jsem považoval za největší talent. A ten měl takového otce, který když kluk nehrál několik hodin denně, nedal mu najíst,“ rozčiluje se. „Mládenec už toho nechal. Uvádím tenhle drastický případ blbých rodičů, kteří se zhlédnou v talentu dětí, ale pak ho zničí. Kolem takového velkého talentu je třeba chodit po špičkách.“ Jak sám s nadanými žáky pracuje? „Já je nutím, aby se naučili sami sebe poslouchat, musí se stát vlastními učiteli, jinak to nejde,“ formuluje svou zásadu a přidává zkušenosti ze soutěží, v nichž je často porotcem. „Opakovaně jsem hodnotil v Bruselu na soutěži královny Alžběty a viděl jsem tam tu hysterii kolem první ceny. Jenže dotyčná ,první cena‘ vydržela dva roky a zapadla. Často jsem musel podepsat verdikt poroty, se kterým jsem nesouhlasil - ale to je škola demokracie.“ Dodává, že mnohdy i velmi nadaní lidé, kteří jsou zajímaví přesvědčiví, dělají chyby. Šanci zvítězit v soutěži proto mají spíš „stroje“ s ocelovými nervy. Trendem mezi mladými pianisty je podle Ivana Moravce „bouchat“ do klavíru. Ale jedním dechem jmenuje ty, kdo podle něj „dál nesou pochodeň vysoké kultury“: Radu Lupu, Krystian Zimerman, Murray Perahia... Sám patří k těm, u nichž je ušlechtilý tón na prvním místě. Proto také lpí na dokonale připraveném nástroji - dokonce občas technikům fušuje do řemesla a díky fenomenálnímu sluchu napravuje, co ladiči zanedbali. „V posledních letech mám několik klavírních techniků, v Londýně, Amsterdamu a New Yorku, kterým nemusím nic říkat, slyší to co já. Problém je ve vyrovnanosti klaviatury, není důležité, jestli je nástroj silný nebo slabý, ale jestli těch 88 tónů má stejnou intenzitu. A to mnoho slušných ladičů nepozná.“ Nejraději má nástroje od Steinwaye. „Přes veškeré pokusy různých firem je Steinway jedinečný v bohatství a kvalitě zvuku. Samozřejmě lze najít i nástroj ve špatném stavu, ale jejich klavíry mají základ: ,aristokratický kov‘ v tónu. Je to otázka ruční práce mistrů, kteří už bohužel vymírají...“ Může dobrý pianista pomoci špatnému nástroji? „Vylíčím vám jednu zkušenost: ve Vídni jsem seděl v porotě Beethovenovy soutěže, bylo tam tehdy šedesát kandidátů a všichni hráli na jeden nástroj. U většiny se mi jevil jako ošklivý. A pak přišli tři, kteří začali ty klapky mačkat tak, že to byl rázem nádherný zvuk. Je to skoro zázrak, co dokážou ruka a představivost hráče.“ Pokud jde o natáčení, preferuje Ivan Moravec snímky studiové, ale ve velkých záběrech („stříhání po taktech, z toho nic není“). „Měl jsem to štěstí, že jsem v Americe pracoval s člověkem, který je největší zvukař, jakého jsem kdy poznal. Mít někoho takového vedle sebe třeba jako jediného posluchače, je neobyčejně inspirující, je to velká posila. Zvukař totiž interpreta může i zničit, pokud komentuje každou jeho chybu,“ říká pianista.
***
Ivan Moravec (1930)
Hudbou byl díky otci -právníkovi a amatérskému hudebníkovi - obklopen odmalička. Studoval pražskou konzervatoř a AMU, absolvoval letní stáž u Artura Benedetti Michelangeliho. V šedesátých letech debutoval v USA, kam se od té doby pravidelně vrací. Vyučuje na AMU. Jeho početné nahrávky věnčí množství cen.
Mnoho pianistů hraje Chopina jako přeslazené jídlo, ale v něm je také velký kus mužské energie, a to je nutné přečíst a zachovat
