Zatímco lidská civilizace má stát na ramenech obrů z dob minulých, ve většině ekosystému platí opak. Všichni stojí na tělech těch nejmenších.
Velmi zřetelně se to projevuje v pozemských oceánech, ve kterých základ potravní pyramidy tvoří mikroskopické řasy a sinice, které vytvářejí potravu pro všechny ostatní mořské organismy.
Pro svou důležitost v ekologii oceánů se drobní „dělníci moře“ stali předmětem zájmu řady vědců. Jednou ze základních zatím nezodpovězených otázek je, co určuje a omezuje růst mořského fytoplanktonu. Přesněji řečeno, které živiny nejvíce limitují jeho růst.
Mořští biologové jsou v této otázce rozděleni na dva hlavní tábory. Jedna skupina považuje za hlavní živinu určující množství života v oceánech dusík, druhá fosfor.
Studie uveřejněná dnes v časopise Nature přináší na tuto problematiku zcela nový pohled. Mezinárodní vědecký tým složený z amerických, francouzských a českých vědců se zaměřil na dvě oblasti světového oceánu velmi chudé na živiny; Sargasové moře a oblast jižního Pacifikumezi Velikonočním ostrovem a pobřežím Chile. Podle jejich zjištění se zdá, že skutečnost je pestřejší, než se obě hlavní skupiny domnívaly.
K velkému překvapení vědců se totiž ukázalo, že mikroorganismy odebrané v těchto dvou oblastech vykazují zcela odlišné složení svých buněčných membrán. Konkrétně se jednalo o tzv. fosfolipidy, což jsou látky chemicky podobné tukům.
Zatímco vzorky z jižního Tichomoří obsahovaly poměrně běžné formy fosfolipidů. V organismech odebraných v Sargasovém moři se objevovalo značné množství neobvyklých forem lipidů neobsahujících fosfor. Fytoplankton v Sargasovém moři se tvorbou těchto náhražkových lipidů zřejmě vypořádává s velmi omezeným přísunem fosforu, který potřebují především pro syntézu DNA.
Získané výsledky jasně dokazují, že jsou různé oblasti světového oceánu limitovány odlišnými živinami, dodává Michal Koblížek z -Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR v Třeboni, který se na výzkumu podílel. V jižním Tichomoří je rozvoj fytoplanktonu omezen přísunem vázaného dusíku, kdežto v Sargasovém moři nedostatkem fosforu.
Vytváření náhražkových „bezfosforových“ forem lipidů navíc představuje zajímavý příklad evoluční adaptace, kterou se mořské organismy přizpůsobily velmi obtížným podmínkám volného oceánu.
