Kdepak jsme se to ocitli? No přeci na recepci Ministerstva obrany České republiky!
Opravdu, teď si nevymýšlíme. Budete-li se ucházet o audienci u pana plukovníka XY, posadí vás právě sem.
Čekající člověk by si tu možná začal představovat, že tato recepce je ve skutečnosti rafinovaně strohá divadelní scéna, kde po setmění, když se brány ministerstva zavřou, hrává tajný ochotnický kroužek několika místních zaměstnanců za svitu výsadkářských světlic nějaké severské drama, jež nelítostně analyzuje bezútěšnost našich životů. Tipli bychom si třeba na hru norského autora Jona Fosseho Někdo přijde, kterou například olomoucké Divadlo na cucky uvádí sloganem: „On a Ona unikají před lidmi do opuštěného fjordu. Chtějí být spolu, sami, pryč, daleko od lidí. Přepadá je však silné tušení, že někdo přijde...“ Někdo přijde... Třeba auditor. Hrůza pomyslet. Bledý radiátor u stěny občas polévá horko. I ta umělá rostlina na stolku se nechává zalévat víc, než je zdrávo. Jen svatá trojice květinek v buclatých vázách na třech obrázcích si klidně kvete, jako by věděla, jak to drama dopadne. Někdo přijde? Stejně na nic nepřijde. ?
